Lost Paradise/ Larry mpreg CZ

27

Ano sice jsme vyhráli, ale zároveň prohráli. Vyhráli jsme boj, ale prohráli jsme ty nejdražší které za život člověk může mít od rodin až po přítele či přítelkyně a o děti kterým bylo pouhých 15-20 let. Zároveň jsem skoro přišel o Louise který po ztrátě krve skončil v umělém spánku ve kterém už je víc jak týden.
Každý den se mě někdo přišel zeptat jak mu je a to pro mě snad bylo nejhorší. Jeho stav se nijak nezlepšil proto jsem měl stále odpovědi typu ' Pořád je na tom stejně. ' pomáhalo mi u něj být protože jsem ho viděl.
Mezitím jsem pomáhal ostatním aby přijali to co se stalo. Hodně jsem za nimi chodil nebo chodili oni za mnou. Měl jsem málo času jen pro sebe a jsem za to rád protože bych myslel na Louise. Jasně myslím na něj pořád s pocitem, že bude další ráno v pořádku to je jasné.

Čekal jsem další týden, ale Louise stav se stále nijak nepohl proto jsem mluvil i s doktorem, který nedoporučil odpojení protože na to Louise tělo není připravené. Dostalo mě to do stresu neříkám, že ne.
Bylo to ještě horší než doteď. Nevěděl jsem co mám dělat abych se vyhrabal ze stresu a z té deprese do které se mi povedlo spadnout. Vlastně jsem se pral sám se sebou abych se znovu zvedl na nohy protože jsem byl na úplném dně a nešlo spadnout níž. Nepil jsem nebo podobně i když jsem měl bezpočet možností. Chtěl jsem se s tím nějak vypořádat sám a bez alkoholu nebo trávy.
Samozřejmě, že jsem kouření trávy zavrhl a tvrdě se to hlídalo protože tady nechci mít feťáky.
Může to dojít i dál. Taky jsem zavrhl pití alkoholu na veřejnosti což znamená, že koho vidím tak mu vynadám a když to nejde takhle tak to řeším jinak.

Za další týden jsem znovu šel za Louisem který měl už lepší stav což je hodně dobré a ten doktor ho chtěl odpojit což jsem bral jako dobrý nápad.
Tak ho odpojili a moje srdce bilo jako bych teď doběhl maraton. Neuvěřitelně rychle a cítil jsem srdce až v krku, zároveň jsem se bál aby mi nevyskočilo z hrudi a nespáchalo sebevraždu tím, že skočí z okna. Zavřel jsem i oči a čekal jsem. Jen jsem čekal hrozně dlouho dokud se pokojem potichu nerozlehlo moje jméno.