Antipobertky (hp fnf)

Poslední..

Čas ve vlaku ubíhal pomalu. Pomalu pomalinku. Pomaleji než bych si přála. Nikdo už se neptal jak si vyberu.....to možná nebylo ani tak pozitivní. Bylo strašně nepříjemný ticho. Nikdo se s nikým nebavil. Bylo to jako na začátku cesty ale tentokrát tu panovalo zvláštní, nepříjemné napětí. Nechtěla jsem aby naše poslední cesta do Bradavic vypadala takhle. Ještě zbýval čas. Dostatek na usmíření. ,,Mám nápad." narušila jsem tu nepříjemnou atmosféru. Nebo jsem jí rozvířila? Všechny oči se opět otočili mým směrem. ,,Slon teoreticky ještě Dorcas neublížil. Není proč být naštvaní." začala jsem vysvětlovat. ,,Kdyby Slon počkal až Dorcas přestane bavit a ona se s ním rozejde.......neublíží jí a zároveň si s ní do tý doby může dělat co chce." tyhle slova bolela. Nechtěla jsem nic takového říkat.....počkat co? Ne ne ne. Ehm.....je to kompromis.....vůbec nad tím nepřemýšlej. ,,O tohle ale nejde." protestovala Lily. ,,Jde o to že by Sirius měl mít nějaký meze." ,,No právě. Tohle pro něj bude dostatečný trest." zamumlala Ann. ,,Nemám pocit že bych udělal něco špatnýho." ,,Ticho slone." drkl do Siriuse James. ,,Co takhle. Za trest s ní bude muset chodit do Helloweena. Takhle Dorcas tolik neublíží protože si nebude připadat jako ta další co jí Tichošlápek využila a zároveň to pro něj bude dostatečný trest aby si to pamatoval." vložil se do debaty Remus. Tenhle rozhovor ještě pokračoval ale nakonec jsme skončili u tohohle a všichni souhlasili. Tedy kromě Siriuse ale ten neměl ani moc na výběr. Zbytek cesty každopádně probíhal v míru. Cesta tedy utekla rychleji než jsem čekala. 

Byli jsme tu. V Bradavíc. Nejlepší škole čar a kouzel. Doma. Znovu jsme se ocitli v těch známých kočárech, v těch známých chodbách, v té známé síni. Jakmile se všichni usadily si Brumbál vyžádal ticho a do síně vstoupil první ročník. Začalo naše poslední zařazování. Klobouk naposledy zazpíval svou píseň. Bylo to naposledy co jsem mohla zuřivě tleskat pokaždé když jsem zaslechla jméno své koleje. Naposledy......naposledy. Automaticky mi pohled sklouzl k Nebelvírskému stolu. Byla jsem na tom dost podobně jako Lily. I na tu dálku jsem v jejích očích viděla lesknoucí se slzy. James se jí snažil utěšit ale vím že to nepomáhalo. Pohledem jsem přejela celý rudý stůl. Některé tváře jsem znala, některé ne. Takhle jsem je tu ale viděla naposled. Pohledem jsem zabloudila znovu k Lily. Moji pozornost si ale spíše vysloužil někdo jiný. Někdo kdo seděl dost blízko u ní. Dorcas. Její oči se do mě přímo vpíjely. Navzájem jsme na sebe potichu hleděli. Stačilo to. Nemusela jsem jí vidět do hlavy na to abych věděla že naše přátelství je pohřbeno vedle nenávisti k Jamesovi. Nikdo si naší války nevšímal. Blížilo se to. Blížila bitva. Pomalu a tiše jako bouřka. Blížila se. ,,Než začnete hodovat bubli bubli. Chtěl bych něco prohlásit bubli bubli." Brumbálova slova mě přinutili se otočit. ,,Nejezte mýdlo bubli bubli." usmál se nakonec a na stolech se ocitli zlaté mísy plné jídla. ,,Je to zvláštní co?" začala konverzaci Ann. ,,Je to naposledy." viděla jsem jí na očích slzy. Nic jsem ale neřekla. Jen jsem se usmála a přikývla. ,,Už jsem se rozhodla." nandala jsem si kuře s rýží. ,,Jednou se sem vrátím." prohlásila jsem. ,,Ty chceš učit?" vykulila oči Ann. ,,Ještě to nikomu neříkej. Jednou se to dozvědí." mrkla jsem na ní. Jen se usmála a zavrtěla hlavou. Pořád mám co dohánět, co se učit. Musím vyrůst a zmoudřet.....ještě je toho tolik ale......sem se budu vždy ráda vracet. Bradavice jsou jako můj život. Jako můj deník. Jako můj domov, můj hrad, můj svět. Bez nich bych byla sama.....vlastně bych ani nebyla. Byla bych ztracena kdesi daleko daleko v temnotě.