Zůstaň se mnou, prosím [SasuNaru, LeeGaa, GaaNaru] ✔

[1.] Lechtání

"Lee, přestaň!"

Rozeznělo se pokojem, hned na to přišla rána dřevěným rámem postele do zdi - známka toho, jak prudce narazila na omítku.

"Ale Gaaro-kun, neříkej, že ti to vadí."

Nezastavoval ve své činnosti, i přes červenovláskovi protesty. V tento moment mu přišel nehorázně rozkošný. Ty červené, rozcuchané vlasy, růžovějící tváře a napůl vystrašený výraz - všechno bylo dokonalé. Takový malý, vzpouzející se ďábel pod jeho silnýma, osvalenýma rukama. Neměl šanci mu nikam utéct a starší mladík to moc dobře věděl.

"Vadí! A-a moc!"

"Tak proč jsi na to přistoupil?"

"Nepřistoupil! Ty sis začal!"

"Neměl jsi provokovat."

"C-co...? Ty jeden- ! Naser s-siiii!"

Situace se zhoršila. Nemohl ani popadnout dech a dokončit tak svoji drzou poznámku. Zcela bezmocný Gaara nevěděl, co by měl dělat, takže se nanovo rozesmál, marně chytajíce Leeho ruky, které ho šimraly po celém těle. On ne, že by jen šimral, on ho štípal do citlivých míst a donutil smát se jako o život. Občas sebou Gaara moc trhl, jak se mu snažil vysmeknout a postel tak narazila do zdi. Sousedi si asi museli říkat co tam krucinál dělají. Jen se lechtají, máte nějaký problém? Pokoj tak akorát zaplňoval křečovitý výbuch smíchu jindy klidného, na pohled chladného mladíka.

"No ta-k... nech toho, prosím."

Zkusil to ještě jednou. Konečně se mu povedlo chytit jednu Leeho ruku. Ta druhá se zarazila a černovlásek s rošťáckým úsměvem sledoval, jak Gaara rychle oddechuje. Tyhle chvíle miloval. Zvlášť, když se Gaara tvářil tak něžně, ale především vesele. K tomu ty červené tvářičky přímo ladily s rudým odstínem vlasů.

"Já toho teď musím využít! Ty se nikdy nesměješ," opětoval Lee s mírným úsměvem, užíval si pohled na svého přítele, který pod ním odevzdaně ležel. Rock Lee spokojeně seděl na jeho břichu, aby mu nikam nezdrhl. Chvíle jako byla tahle by přirovnal k těm nejlepším v jeho životě.

Gaara si utřel jednu uniklou slzu od smíchu a zhluboka se nadechl. Proč neutekl, když měl šanci? Teď ho tu mučí tím příšerným lechtáním! Věděl moc dobře, že po tolika měsících vztahu bude znát jeho slabiny. Že to až tak moc využije opravdu nečekal. Rozhodl si s ním proplést prsty, aby tak zabránil dalšímu zákeřnému útoku, zatímco se jeho hruď rychle nadzvedávala.

"Ehm... Hele... J-já..."

Znejistěl najednou Lee. Nebylo nic neobvyklého, že se před ním občas černovlásek styděl. Kolikrát se to zdálo tak roztomilé! Pokud člověk opominul to husté obočí.

"Hm?"

Sedící hoch získal krev do tváří. Volnou rukou si přejel po dolním rtu, s otázkou v očích se zahleděl na ty Gaarovy: "M-můžu tě políbit?"

Zrzek zamrkal. Opravdu se ho ptá na tohle? Po takové tobě by čekal, že se na něj přímo vrhne a ptát se nebude. Ale ne. Lee se fakt choval jako gentleman, ba co víc - byl k němu ohleduplný. No teď zrovna ne, když ho málem ulechtal k smrti. Před chvíli se skoro udusil vlastním smíchem a děsilo ho, že dovede mít tak vysoký hlas.

"Ty můžeš kdykoliv," odpověděl mu na to a sám se nadzvedl, aby spojil jejich rty.

Skoro osm měsíců jsme spolu a on se mě pořád ptá?

Pomyslel si v duchu, zároveň musel tiše vzdychnout nad tím jak opečovával jeho rty. Nechal všechno zcela na něm, objal jeho široká ramena, rámce dospívajícího sportovce a naprosto si užíval tenhle krásný pocit něhy, zamilovanosti a ohníčky vzrušení kradnoucí se do podbřišku.