Zůstaň se mnou, prosím [SasuNaru, LeeGaa, GaaNaru] ✔

[34.] Neodcházej

Ráno jako každé jiné.

Až na to, že byl v posteli sám, nikdo ho nezahříval a s nikým nesdílel objetí. Bylo to pryč. Všechny pozitivní pocity se z jeho duše vytratily jako pára mizela nad hrncem. Přesto všechno cítil, jak jej bolelo srdce ze zmařené lásky a svědomí jej hrozně tížilo.

Uvědomil si, že k sobě stejné pohlaví v mnoha případech nepatřilo. Nebyl si souzen ani s jedním z těch kluků, které znal. Nejvíc ho však mrzel Naruto. Absolutně vůbec nestál blonďákovi za pozornost. Ta ignorace od něj bolela nejvíc.

Gaara vstal do nového dne. Dost se divil jak rychle, ale přeci dnes odjížděl. Nic ho tu nedrželo. Měl by se vrátit domů do Suny. Možná by pro něj bylo lepší, kdyby zaměřil svou orientaci na dívky a udělal tak svému otci radost, že bude mít vnoučata. Možná by se na něj přestal zlobit a přijal ho jako svého syna. Nic by ho nepotěšilo víc, než urovnat spor s otcem.

To by platilo, pokud by se dala orientace vybírat...

Vstal na nohy, převlékl se a otevřel skříň. Na všechno, co tu měl bohatě postačil jeden větší kufr a cestovní taška s popruhem přes rameno.

Při balení se zasekl, jelikož nalezl věci svého ex. Zelená trička, ve kterých občas spal, nějaká mikina a šála. Rozhodl se to nechat tady. Přemýšlení o balení a cestě mu pomohlo dostat z hlavy černé myšlenky týkající se jeho rozchodu s tak milou osobou, do které si myslel, že je zamilovaný. Věděl jak špatně to celé bylo. Nikdy si s ním neměl nic začít. Teď to schytali oba v plné dávce.

Jakmile si dobalil oblečení, na řadě byly další věci. Knížky, běžné věci pro denní použití a elektronika...

Vlak měl jet okolo oběda. Ironie, že ačkoliv byl vlak přímý, trvala cesta tři hodiny. To kvůli nepříznivým podmínkám v poušti. Nedej bože, aby vznikla písečná bouře. To by už bylo horší. Přenesl svá zavazadla do chodby a nechal je tam. Hodlal se ještě najíst.

Krom klikání do klávesnice telefonu, bylo úplné ticho. Naprostý nezvyk od toho co znal. Konečně pochopil skutečnou prázdnotu. Z toho důvodu chtěl rychle odjet. Bylo dosti nepříjemné a hlavně proti srsti zůstávat na místě, kde byl poznamenám pomstou Uchihy a zklamáním blonďatého přítele.

Na nádraží to zabere tak půl hodiny a zbývala hodinu. Stejně měl pocit, že se to táhne. Tenhle byt patřil strýci, takže ho mohl časem prodat.

Podíval se na čas. Už by měl jít. Pomalu se došoural do chodby a obul se. Vzpomněl si, že tu nechal svoje kaktusy. Nechat je zde mohl, když vydrží nepříznivé podmínky Démoní pouště, dozajista vydrží i Yashamara. Stejně ho lákalo vzít si aspoň jeden, takže se obutý vracel k balkónu, uchopil jeden z menších květináčů s pouštní rostlinou a prohlédl si ho. Modré okvětní lístky mu připomínaly Narutovy oči. Jakoby měly identickou barvu a pěknou dobu na ně zíral.

A pak se zničehonic ozval klíč a následné otevření dveří. Někdo vstoupil do bytu a zůstal stát s překvapením na prahu, když si povšiml zavazadel.

"Gaaro..." zalapal po dechu blonďatý chlapec, hned za sebou zavřel a vletěl do kuchyně jako namydlený blesk. Zastavil se v pohybu. Všiml si, že on taky, až na pomalé otáčení.

Naruto stál před ním, na několik dlouhých kroků a modré studánky se leskly jasněji než jindy, třebaže se snažily udržet přehradu slz. Ve chvějící se ruce držel klíč od Leeho, který se mu rozhodl po tom rozhovoru osobně vrátit. Takže on nelhal... Skutečně chtěl odjet.

Celou cestu spěchal, v hlavě se mu hemžily scénáře toho, jak by to vypadalo, kdyby fakt odjel a uvědomil si, že takto blbě o milovaného člověka přijít nechtěl. Šílenství!