Zůstaň se mnou, prosím [SasuNaru, LeeGaa, GaaNaru] ✔

[37.] Slzy

Gaara se snažil o rychlé kroky. Nechtěl vidět jeho ztrápený výraz kdyby ho čirou náhodou dohnal. Ani na nádraží si neoddychl. Vždyť...  Naruto byl dost rychlý a nepochybně by to sem stihl ještě před jeho odjezdem, když by se probudil dřív.

Jenže on odejít musel. Nechtěl riskovat, že by mu Raso něco udělal, kdyby se dozvěděl, že jeho syn od svých choutek neopustil. Samozřejmě by se Naruta zbavil hned, když neměl rodiče. Nechtěl, aby kvůli němu měl blondýn zničený život. Nepřežil by to...

Po vyzvednutí jízdenky na své jméno, světelná tabule ukazovala pravidelný odjezd o půl deváté a měl zpoždění deset minut. Tak tohle vážně nepotřeboval. Pročísl si prsty vlasy a povzdechl si. Měl mu nechat alespoň vzkaz. Nějaké malé vysvětlení, důvod toho proč odešel. A musel to být sakra důvod, když se rozhodl Naruta opustit. Měl mu to říct hned a ne se s ním vyspat. Proč jen... byl tak hloupý a neprobral to s ním? Teď si to samozřejmě bude vyčítat. Celé ty tři hodiny, co pojede vlakem.

Flákl s cestovní taškou o lavici a tahem rozepl zip. Začal uvnitř hrabat a hledat nějaký kus papíru. Nakonec musel vytrhnout nelinkovanou stránku ze sešitu, který byl nejblíž jeho ruce. Musel ještě najít propisku. Zíral na prázdný papír. Všechno mu v okamžik vypadlo. Nejdříve by měl začít omluvou a důvodem proč odešel. Bylo to blbé, hloupé, neuvážené. Normálně to byl génius, jenže v takových situacích zkrátka přemýšlet neuměl. Ve světle žárovek nádraží se mu zaleskly oči. Opřel si čistý papír o koleno a začal psát...

Naruto, není omluva pro to, že jsem tak náhle odešel, jenže kdybych zůstal, nikam by si mě nepustil a to je ten problém. Neber si to špatně. Jen prostě nechci, aby se ti něco stalo. To, že jsem se s tebou vyspal jsem myslel vážně. Vážně tě miluju, vážně mi na tobě záleží, jenže kdyby se tohle dozvěděl můj otec, nechci ani pomýšlet na to, co by ti provedl. Ty sám víš, co to je za člověka a proto tě prosím, nesnaž se mě najít, dostihnout, nebo cokoliv dalšího co tě napadne.

Řekl jsem, že bych si bez nemohl představit život. Svá slova myslím vážně a nevezmu je zpátky. To si mě taky za těch deset let přátelství naučil. Nikdy jsme to neměli posunout na vyšší laťku. Já tě nikdy neměl políbit, nikdy jsem tě neměl vyprovokovat k dalšímu kroku. Mrzí mě jak to dopadlo. Měl jsem tohle všechno s tebou probrat, jenže pustil by si mě? Sám víš, že ne. Tak prosím, prosím, nech mě odejít. Nech mě se vrátit domů a zkus zapomenout co mezi námi bylo. Nechci, aby si mojí vinou přišel o slušný život. Nesnesl bych to. Chci to dát s otcem do pořádku, proto tohle byl nezbytný krok.

V mém srdci zůstaneš pořád, ale tys vždycky snil o velké rodině. To je něco na co bychom ani v dnešní době neměli právo. Moc tě miluji...

Poslední slova částečně rozpila malá kapka padnoucí z oka. Další taková dopadla doprostřed textu, a i když bylo sotva čitelné, na přepisování nezbýval čas. Vlak mezitím stáhl zpoždění na pouhé tři minuty.

Rychle poskládal vzkaz, otřel si mokré oči a vzal si věci. Přemýšlel, jestli to tu mohl nechat. Ale kde? Naruto za ním určitě poběží. Za sklem výdeje lístků seděla postarší žena. Mohl to zkusit? Předá mu ten vzkaz? Semkl rty do úzké linky a vyšel k okénku. Předtím si tu bral jízdenku, teď požádá o druhou laskavost.

"Můžu vás o něco požádat?" zeptal se rychle Gaara a položil papír před tlusté sklo. Starší žena se na něj zadívala a nechápavě nakrčila šedé obočí. Když nic neříkala, zhluboka se nadechl a pokračoval: "Kdyby... kdyby se tady objevil, blonďatý kluk, zhruba v mojí výšce a na tváři měl rýhy, podobné fouskům, prosím, dáte mu tohle?" posunul papír před ní.