Zůstaň se mnou, prosím [SasuNaru, LeeGaa, GaaNaru] ✔

[6.] Logika

Po dlouhém dni sebou konečně mohl plácnout o měkké polstrování pohovky a uznat, že už dneska nemusí nic dělat. To všechno psychické vyčerpání pro tento den opravdu stačilo. Splnil úspěšně zkoušky a vypadá to brzké přijetí.

Gaara otočil svůj obličej k displeji telefonu. Půl páté. Za hodinu dorazí Lee a pak konečně budou doma u nějakého filmu a spokojeně usínat. Ještě chvíli mu v hlavě ležel Naruto. Chudák, bude muset jít domů už teď, kde na něj čeká jistě nasraný Sasánek. Při té představě se zamračil. Opravdu byl na toho kluka alergický a občas by toho arogantního Uchihu nejraději uškrtil. Jeho chování se ani po těch dvou letech nijak výrazně nezměnilo.

Odložil telefon na stůl a spokojeně zavřel oči. Teď má opravdu chvíli klid. Může to využít na spánek, avšak to všudypřítomné ticho ho přinutilo zas myslet na světlovláska. Vždyť, sakra, má ho dneska plnou hlavu. Nerad vidí jak se Naruto trápí. Čím je starší, tím snadněji podléhá emocím. Každý náctiletý případ prožívá výkyvy nálad a emocí, ať už je to holka, nebo kluk. Bude si muset se Sasukem vážně promluvit. Až se zas příště někde sejdou, tak si s ním popovídá o samotě, ačkoliv ani to by raději neriskoval... Kdoví co by si na něj zkusil. 

Strávil takhle v leže, ponořený ve vlastních myšlenkách celý zbylý čas, který mohl využít na spánek, doku nedorazil Lee.

Ten už chtěl zařvat na celý byt klasické: jsem tady, ale nakonec si to rozmyslel při pohledu na spícího Gaaru. Okamžitě se usmál nad tím roztomilým výjevem.

Potichu jako myš, doslova po špičkách, doťapkal ke gauči. Dlaněmi se zachytil o druhý konec pohovky, na tváři se tmavovláskovi rozlil veliký úsměv. Tak tohle si nemohl nechat ujít! Sledoval bystrýma očima jak klidně oddychuje a hezky k němu natahoval krk. Velice opatrně si přisedl na kraj pohovky, pozvedl dlaň, aby tak spícího chlapce pohladil po vlasech, poté níž na zádech. Vzpomněl si na to, že tam má bolavá místa. Potichu polkl, jakmile do něj udeřila odvaha dotknout se ho na té holé, dosud neporušené pokožce zad. Lee opatrně zajel pod černou košili svého přítele, dotýkal se hřející pokožky, doslova cítil jak dýchá. Bralo mu to dech. On byl tak okouzlující. Ještě ke všemu, když ty červené vlasy padaly všude kolem hlavy. Sehnul se k šíji a přisál se na ni kvůli krátkému polibku. Ve spánku byla zrzkova tvář dokonale uvolněná.

"Uhn... Lee...?" ozval se ospalý Gaarův hlas, následně otevřel oči. Cítil to všechno. Věděl, že to bude Lee. Kohokoliv jiný ho by už dávno napadl. Jen si tiše povzdechl. Tak jemně pečoval o jeho krk vlastními rty.

"Vzbudil jsem tě. Promiň," usmál se Lee a oddálil se, aby tak mohl nahlédnout do jeho tváře. Překvapivě zamrkal nad tím, že je naprosto červená.

"Jen jsem odpočíval," zamumlal tiše. Hrozně se mu líbilo jak ho hladil po zádech. Ty ruce tak hřály. Skousl si spodní ret a nasál ho. "Jak jsi dopadl?" zeptal se ho ještě Gaara, zvedávajíce se do sedu.

Leemu zazářily oči. Vrátil svou ruku zpátky a zvedl zatnuté pěsti.

"Úžasně! Náš tým se dostal do semifinále! Škoda, žes tam nebyl! Gai-sensei byl tak dojatý!" Málem mu začaly téct znova slzy dojetím. No, naštěstí se udržel. Teď mu však padlo do oka něco jiného – Gaarův úsměv.

"Naštěstí mám od přijímaček pokoj, ale neboj, příště tam budu," promnul si zátylek, pořád si držel na rtech ten stydlivý úsměv, na lících se držela růž. Vypadal teď nehorázně roztomile. Jeho stydlivost byla ta nejroztomilejší věc u jinak chladného Sabaka.

Černovlásek ho tak okouzleně sledoval. Nemohl od něj odtrhnout oči.

"Gaaro-kun... ty..." zmlkl a semkl rty do úzké linky. Trošičku nervózněji polkl, tváře nabíraly stále sytější barvu a nedělala to teplota v místnosti.