Zůstaň se mnou, prosím [SasuNaru, LeeGaa, GaaNaru] ✔

[15.] Proč ho pořád miluju?

Naruto si jejich rozhovor přehrával celou cestu. První dešťové kapky dopadly na jeho tvář, když už stál před bytovkou. Měl jediné štěstí, že zrovna někdo vycházel a on tak nemusel zvonit na Sasukeho, aby mu otevřel. Nevzal si totiž klíče.

Šouravým krokem překonával jeden schod za druhým. Pomalu docházel do třetího patra. Zamířil si to ke dveřím a ještě se musel několikrát nadechnout, aby se sebral a vstoupil dovnitř.

"Jsem doma," oznámil tiše, tak tiše, že se jinak výrazný hlas ztratil v malé předsíni, chtěl se vyzout, jenomže si všiml cizích párů bot. Nechápavě se zamračil. Teprve získal jisté podezření, když se obýváku ozval holčičí smích. Pomalu přešel do obýváku, kde strnul mezi futry.

Naskytl se mu totiž pohled samozřejmě na svého přítele, překvapivě se usmíval, jenže Naruta dost zarazilo, že na jeho klíně sedí jeho nejlepší kamarádka, Sakura. On ji držel za boky, ona mu hrabala do černých vlasů jednou rukou, druhou se zapírala o rameno. Chichotala se jako nějaká malá holčička, evidentně si Sasukeho pozornosti nemohla nabažit. Tak tohle Naruto nerozdýchá....

"Sasuke... Sakuro-chan..."

Narutovi se lámal hlas a bolest na hrudi se vrátila. Tentokrát byla podobná jako předtím.

Oba oslovení sebou cukli. Zmateně se na něj podívali. Sakura zrudla, hned pustila Sasukeho, jenže nemohla se víc vzdálit, neboť ji černovlásek stále držel. Uchiha zaměřil na Naruta svůj chladně klidný pohled. Jakoby se vůbec nic nedělo a tohle bylo normální. Pravda je, že tohle blonďák neviděl poprvé. Ať už Sakura, nebo jiná holka, či hezký kluk, vždycky takhle Naruta provokoval. Neměl problém je před ním líbat, jenomže on tyhle zasraný provokace déle nevydrží.

"Naruto! J-já... N-ne to není, jak si myslíš...!" vyjekla dívka, našla sílu vytrhnout se ze dvou hřejivých rukou a vstala. Tvářila se stejně, jako všechny ty ostatní holky - nevinně. Nasralo ho to.

Uzumakiho výraz se vůbec neměnil, jen zatl ruce v pěstech.

"Ne, mě si nevšímejte. Já tu přece jen bydlím a on je můj přítel, ale... f-fakt klidně pokračujte," zavrčel úplně vytočeně, aniž by čekal na odpověď kohokoliv, odkráčel si to do společné ložnice, práskl za sebou dveřmi a zkopl ze sebe boty. Bez váhání sebou mrskl obličejem na ustlanou postel.

Nastalo ticho. Vztek vystřídala sebelítost. Uvolnil svůj obličej, dokonce nechal z očí volně téct slzy. Po chvilce se ozval první vzlyk. Nechápal to. Co pořád dělá špatně? To snad Sasukemu nestačí? Myslel, že ho miluje tak jak miluje on jeho. Asi se spletl. Zaslechl prásknutí dveří a jemu došlo, že nejspíš Sakura opustila byt. Možná oba. Ano, čekal, že odešli oba. Proč by se tu měli oba zdržovat. Poslouchal jak do oken buší velké kapky. Ono to počasí snad umocňuje jeho depresivní náladu. Potichu plakal do polštáře, který byl silně cítit po Sasukem. Rozbrečelo ho to ještě víc. Nikdy se necítil tak strašně. Tedy cítil, když mu Jiraiya oznámil, že jeho rodiče zemřeli.

Vzlykal tiše, dlouho, chtěl to vypustit ven, když je tu sám. Tedy... on si myslel, že je v celém bytě sám. Jeho třesoucí se tělo totálně strnulo, když zaslechl Sasukeho hlas.

"Naruto," oslovil ho a zavřel za sebou dveře. Pomalými kroky se přiblížil k posteli a zastavil těsně u ní. Naruto si však narval kapuci černé mikiny hluboko do obličeje. Neměl právo vidět jeho slzy.

"Naruto..."

A znovu. Znovu na něj promluvil. Bylo to spíš chladným tónem. Blonďáček se zachvěl. Z očí se spustily další slzy. Proč se i teď chová tak chladně? Nevidí, že potřebuje spíš utěšit?