Zůstaň se mnou, prosím [SasuNaru, LeeGaa, GaaNaru] ✔

[26.] Jen hra

Ačkoli by teď Naruto raději trávil čas jinde, přece ho živé představení bojového umění taijutsu bavilo. Moc dobře věděl jak silní lidé jsou jeho starší spolužáci. Zvláště Neji, který prokazoval úžasné výsledky a už s Leem se prali o první místo a často se hádali kdo je lepší. Do semifinále se dostalo jen osm týmů. Dva z nich byly ze Suny. Těžká to konkurence. Nakonec se přeci jen ve finále utkala Konoha se Sunou, a i když se nejednalo o nějak závratný sport, řada fanoušků šílela ze zápasu, který před jejich očima probíhal.

Gaara to sledoval se zaujetím, oči přibité na černovlasém příteli a v hlavě mu probíhalo hned několik taktik, které by mohl zvládnout. Měl daleko rychlejší mozek, takže hned věděl co za každé situace dělat. Už dávno se přestal tomu sportu věnovat, přestože v něm byl dobrý, zanechal toho. Občas se podíval na blonďáčka vedle, překryl mu svou dlaní jeho ruku a mírně se usmál, když odvracel částečně růžovou tvář. Jak milé a romantické.

Naruto se uvnitř tetelil radostí. Byl potěšen, že mu věnuje takovou náklonnost. Sám od sebe a zcela dobrovolně. Nejraději by se k němu přitulil, objal, později, když už by byli všichni opojeni finálem natolik, že by nezaznamenali jejich odchod, by si ho vzal někam stranou... Stoupala mu z toho do tváří pěkná dávka červeně a tepla. Myslel trochu na zvrhlejší věci. Ne jen objímání, nebo hlazení. Přejel mu příjemný mráz po páteři a on se jen modlil, aby mu jen z jeho doteku nestál. To by byl vážně trapas. Poblázněné hormony zamilovaného jej nutily myslet na zrzka pořád. Znají se poměrně dlouho, tudíž nějaké to seznamování mohli přeskočit a rovnou na to hupsnout. Byl tu jeden problém... Lee. Jakmile viděl jak silné rány umí rozdávat... nechtěl stát v cestě až zjistí, že mu přebral přítele. To nebude hezké. Ani v nejmenším. Zachvěla se mu dlaň, nervózně polkl.

"Neboj se. Nemyslím, že by tě nějak... zmrzačil," vydechl po jeho boku Gaara a letmo po něm koukl.

"Jenže on tě miluje. Jen tak tě nedá," pravil tiše a skousl si ret.

Tentokrát to byl Gaara, kdo se zdál nervózní. "Uhmm... Vím..." zamumlal, na chvíli pustil Narutovu ruku, aby si promnul tvář. "Půjdu... si pro pití," dodal nakonec a hned se zvedl. Potřeboval popřemýšlet jak se s přítelem rozejít co nejjemněji.

Uzumaki se jako na povel zvedl a následoval chlapce z tribuny. Zcela ignoroval co se dělo uvnitř stadionu. To nebylo pro něj důležité. Šel za ním jako ocásek, litoval hustotu místních, kteří proudili tam a zpátky. Chtěl ho mít na blízku. Nesnesl by pomyšlení, že by byl od něj dál. Vážně byl jak pes...

"Pamatuješ, jak jsme... se potkali...?" pousměje se Naruto, zatímco čekal na Sabaka.

Gaarovi zacukaly koutky. Moc dobře si to pamatoval. Otočil se na něj už s pitím v ruce a na tváři rozšířil úsměv: "Jo. Byl jsem v Konoze novej a ostatní si dělali legraci, že nemám obočí."

Děti umí být kruté, když je někdo jiný, než ostatní. Často si hrál na houpačce úplně sám a odříznutý ode všech. Někdy se k němu ze zvědavosti Naruto přidal.

"Já se ti nesmál. Jen mě zaujaly tvý vlasy," zahihňal se. Pomalu spolu šli bok po boku zpátky.

"Hele," drcl do něj červenovlasý, "to si po mě jel už jako sedmiletej?"

Div nevyprskl smíchy, oba se tak začali smát naráz. Jen Naruto měl pronikavější smích.

"Vůbec! Jen... moje máma měla stejný vlasy."

Jen se culil. Pro jistotu na něj nekoukal. Díval se dopředu. Máma mu tak chyběla. Otec také. Stýskalo se mu. Tohle byla bolest, která ho neopustila. Nedala se ničím zalátat.