Pouta života

Léčení

Harryho probudilo šimrání těsně pod pravým kolenem. Prudce trhl nohou ve snaze shodit jednu z těch prašivých krys, nazdvihl se na loktech a otevřel oči. Kolem něj ale nepobíhali žádné krysy. Zmateně zamrkal a při pohledu na mladší verzi školní ošetřovatelky, která nad ním stála s kapičkami potu na čele. Několik světlých pramenů uvolněných z drdolu jí rámovalo obličej. Měla plnější postavu a méně ustaraných vrásek, než co si Harry pamatoval, ale jinak vypadala stále stejně. Což platilo i pro její zamračený výraz s vytvořenou rýhou mezi obočím.

„Dobré dopoledne, Harry. Ležte prosím klidně. Jmenuji se Penelopa Pomfreyová, jsem kvalifikovaná lékouzelnice a budu se o vás starat," představila se mu zřejmě naučenou frází, která ale nezamaskovala starosti v jejím hlase.

Harry se pokusil promluvit, ale zabránil mu v tom záchvat kašle. Vždyť už se toho přece zbavil! Problesklo mu hlavou vyčerpaně. Přijal od ošetřovatelky šálek akorát teplého čaje a napil se. Když odložil šálek, cítil, jak ho lehce svrbí patro. Rozbušilo se mu srdce a polilo ho horko. Donutil se nadechnout. Kdyby nestrávil poslední půlrok na všech možných lektvarech, nepřikládal by tomu jasnému symptomu váhu. Ale jestli nemůže věřit jí, tak komu? Ať dala do čaje cokoliv, měla pro to důvod.

„Děkuju." Pozvedl koutky úst ve zdvořilém úsměvu, a ještě jednou si přejel jazykem po patře. „Moc mě těší, madam."

Školní ošetřovatelka krátce přikývla, zastrčila si uvolněný pramen za ucho a ve špičkách prstů obou rukou před sebou protáčela hůlku.

„Pane Harry, nejsem si jistá, kolik toho víte o svém stavu..." Na chvíli zavřela oči, než pokračovala. „Byl jste v přímém ohrožení života. Vaše zranění byla vážná a je s podivem že jste stále naživu. Nyní jste na tom ale mnohem lépe!" rychle dodala.

Harrymu připadalo zvláštní, vidět vždy tak profesionální ošetřovatelku vyvedenou z konceptu. Bylo mu jí líto. Místo volna o prázdninách si teď s ním dělá starosti.

„Moc si vážím vaší pomoci," snažil se ji Harry uklidnit. „Cítím se opravdu dobře." Což by bylo přesvědčivé, kdyby se celé jeho tělo nezačalo zmítat v dávivém kašli.

Madam Pomfreyová si ho zamračeně přeměřila. „Skutečně?"

„Ano, jsem v pořádku," ujistil ji Harry spěšně a zívl, aby si nenápadně otřel lemem rukávu koutek. „Děkuju vám za pomoc, ale určitě máte spoustu dalších, důležitějších věcí na práci." Tlumeně zakašlal, ale podařilo se mu polknout železitou chuť.

„Promiňte, ale dle mých měření jste v nedávné době obdržel velké množství zranění, přičemž příliš velká část z nich nebyla řádně vyléčena!"

Harry si v duchu povzdechl. Sice byla mladá a krásná, ale hloupá bohužel ne.

„To je sice pravda, ale skutečně se cítím dobře," trval na svém dál Harry a vložil do svého hlasu tolik pravdy, kolik dovedl. Byl rád, že si té krve nevšimla. Pán by na Harryho za takové maskování byl hrdý. Vždycky ho potěšilo, když se Harry snažil a nevypadal zas až tak úplně hrozně.

„V tom případě vám jistě nebude vadit, když vás podrobím několika jednoduchým testům, že?" zvedla obočí a založila si ruce na hrudi.

Harry ji napodobil. „Jistě, žádný problém." Sevřel se mu žaludek a cítil, jak mu vlhnou záda košile. Kouzla bez hůlky neoblafne.

„Nejdříve si prosím sedněte s nohama na zemi," přikázala mu.

Harry ji poslechl. Tlumeně zakašlal a ignoroval mžitky před očima. Dívat se před sebe a nic nevidět pro něj nebylo neznámé. Doufal, že už bude po všem, madam Pomfreyová odejde a přestane s ním plýtvat čas. Má to přeci za pár. Tedy, už měl, ale brzo zase bude...