Pouta života

Prolog (Sbohem)

„Připravený?"

Harry přikývl. „Ano, pane."

Pán zla se na něj v odrazu zrcadla usmál. „Výborně."

Ruce položené na ramenou jako by vůbec nic nevážily. Přes čerstvě zastřižené vlasy cítil na temeni jeho teplý dech. Na moment zavřel oči. Aspoň na chvíli tak neviděl svou perfektní kopii. V jizvě mu škubalo. Stisk na jeho ramenech zhrubl. Dřív by aspoň sevřel čelist, ale už dávno se poučil.

„Snad nejsi unavený?" zeptal se starostlivě hlas nad ním.

Otevřel oči a na Pána za sebou se skrz odraz pousmál. „K smrti, pane."

Tlumený smích a svižný pohyb hůlky. Flakón přitisknutý ke rtům. Puch.

„Vypij to, Harry," pošeptal mu hlas do pravého ucha.

Poslechl. Zaklonil hlavu a nechal ji ležet na hrudi v slavnostním hábitu. Pootevřel ústa. Odporná tekutina mu pomalu vtekla do úst a on pohmožděným hrdlem polykal, jak nejrychleji dovedl. Byla by to ironie, kdyby se zrovna teď utopil. Lektvar celou cestu dolů pálil a v žaludku zabublal.

„Hodný Harry," pochválil ho, když byla lahvička prázdná.

Harry narovnal hlavu a zatřásl s ní. Myšlenky se rozběhly šíleným tempem. Měl problém zaostřit a levé víčko mu začalo cukat. Zhluboka se nadechl a přitiskl si na neklidné oko prsty. Přiměl blázinec v mysli zpomalit a všechen neklid uzavřel.

„To bylo nějaké silné, pane."

Pán zla se ušklíbl s pohledem upřeným na lahvičku, kterou zkoušel odlevitovat na vyřezávaný stolek pouhým pohledem. „Dva doušky nebo všechno." Pokrčil rameny a flakónek s klapnutím dosedl na dřevo. „Zas až takový rozdíl to není."

„Aspoň už nebudu potřebovat kávu," zažertoval Harry. Směs lektvarů, která mu kolovala žilami, by na nohou udržela i mrtvého. Stejně jako Averyho káva. Nemohl mu upřít, že byla skutečně tou nejlepší, jakou v životě ochutnal.

Pán zla se znovu zasmál, ale pak jeho výraz zvážněl.

Harryho srdce se rozbušilo rychleji a myšlenky se rozeběhly. Provedl něco? Se zadrženým dechem čekal, co bude dál. Když přešlápl na měkkém koberci, měl chodidla i malíčky jako v ohni. Teda...

„Budeš mi chybět, Harry," řekl Pán zla trochu udiveně. Jako by tomu sám nevěřil.

Na moment se svět kolem nich zastavil. Dívali se na sebe přes zlatě zdobené zrcadlo a na chvíli, na malou chviličku, Harry cítil, že něco uvnitř něj bude navždy Pánu zla patřit. Začaly ho pálit oči.

Zamrkal, a bylo to pryč.

Nervózně se zasmál. „Nemůžeme to zrušit. Všichni už jsou tady nebo na cestě." Palcem směrem ke dveřím s těžkými fialovými závěsy. „Viděl jste tu kupu darů, co máte v jídelně?"

Vážný výraz byl tentam. „Harry!" Zasmál se hlubokým smíchem a zavrtěl hlavou. „Ty můj hlupáku... Ty jsou přeci pro tebe!"

„Pro mě? Tomu nerozumím, pane. Je to přeci vaše slavnost!"

„Ano. Ale víš, co je dnes za den?"

Zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Bohužel jsem ztratil pojem o čase."

„Ach jistě," odmávl to Pán zla jako malou mouchu. „Dnes je třicátého prvního. Července."

Řezavě si odkašlal. „Pane, ne že bych chtěl být nezdvořilý, ale co nimi bude? Víte," dodal rychle, „na rozbalování asi nebudu mít čas."