Pouta života

Změna plánů (1/2)

„Harry? Jak se cítíš?"

Povzdychl si a podíval se na Kechnerberga. Znovu si promnul týl i temeno hlavy. „Unaveně. Bolí mě hlava. Ale jinak dobře."

„Když jsem se tě zeptal, jestli musíš jít na další setkání té vaší mládeže, odmlčel ses. Proč?"

„Nevím, co odpovědět."

Kechnerberg se narovnal. Zpoza tlustého hnědého vzorovaného svetru vykukovaly manžety a límeček bílé košile. „Zkus to tak, jak to vnímáš. Pro začátek."

„Dobře... Musím tam jít," řekl nakonec.

„Proč?"

„Věděl jsem, že se zeptáte."

Kechnerberg se pousmál a vrásky kolem úst se zvýraznily. „Jsi chytrý, to už víme. Proč tam musíš?"

„Je to příležitost."

„A?"

V hlavě mu zabušilo. Snažil se to ignorovat. „Je to příležitost, a to se neodmítá."

„V čem přesně ta příležitost spočívá?"

„Potkám se s důležitými lidmi, kteří mi můžou pomoci mít lepší budoucnost."

„Plánuješ mít lepší budoucnost?"

Harry se podíval z okna. Pršelo. „Ne, neplánuju."

„Proč tedy musíš mít tu příležitost?"

„Nejde o mě."

„Ne?"

„Ne, jde o Seva. Jemu se ta příležitost hodí."

„Aha."

„A já tam s ním musím jít, protože tam vždycky chodíme spolu. A budu mít krátkou řeč o tom, co by se mělo na škole a v životě změnit. Už se na to těší."

„Kdo se těší?"

Sakra. Promnul si týl a tvářil se, že si prohlíží doktorovy diplomy na stěnách. „Pan Riddle. Říkal, že mám dobré nápady, a pomohl mi připravit tu řeč."

„O čem chceš mluvit?"

„O kolejích a jak jsou kvůli tomu i v dospělosti lidé nesjednocení. Způsobuje to příliš velkou rivalitu a nemůžeme si dovolit to tak mít."

„Hmm... Velmi zajímavá a dobrá myšlenka. Kdy tě to napadlo?"

Harry se zamyslel. Kdyby ho ta hlava tak nebolela! Soustředil se. „Když jsem byl kluk a poprvé se doslechl o kolejích a slyšel jsem, jak špatně o některých mluví... vyděsilo mě to. Co když bych byl v té špatné a už navždycky byl problémový kluk? Užil jsem si toho dost u tety a strýce. Chtěl jsem nový život a tohle by bylo zase to samé. Ale..." sykl a počkal, než migréna poleví.

„Uvědomil jsem si to až později. Víte, měl jsem hodně času na přemýšlení mezi... lekcemi a schůzkami. A když vidíte kluka, kterýho máte nenávidět a který symbolizuje všechno, co má být s kouzelníky a se Zmijozelem špatně... a vidíte ho, jak se snaží vám ublížit a vůbec mu to nejde, a litujete ho, protože v něm není ani špetka nenávisti, která by mu pomohla chtít vám způsobit bolest... Naštěstí nás nechali o samotě. Nemusel jsem nikdy předstírat, i když jsem to čas od času přehnal, aby byli spokojenější a nebolelo mě to tolik. Ale s ním... To, jak se mu třásl hlas i hůlka. Bylo to zvláštní. Z nás dvou tam byl on, kdo trpěl víc. Poradil jsem mu, ať zkusí řezací kletbu, když mu cruciatus nešel, ale nechtěl. Víte, nechtěl jsem mu dávat moc nápadů, protože některé byly nepříjemné, ale museli jsme něco vymyslet. Bylo to strašně smutné. Ani nos mi zlomit nechtěl, i když to je dobře, pak už byli na můj obličej náchylní a museli si dávat pozor, takže je dobře, že to neudělal. Ale ani si do mě nekopnul. Jenže nám docházel čas a kdykoliv se pro něj mohla Bella vrátit. Kdybyste ho viděl... Nakonec jsem křičel a prohýbal se a on na mě jen mířil hůlkou. Hrál jsem to, ale v krku mě pak hodně bolelo. Když se vrátila a viděla mě svíjejícího se na podlaze, měla z něj radost. Ale kdybyste ho viděl... Vypadal příšerně."