Pouta života

Pozvánek není nikdy dost

„Herold Ollivander?"

Harry vzhlédl a pousmál se. „Ano, to budu já."

Jeden kluk ze sedmičky, kterého potkal na tý směšný večeři u Křiklana před třemi týdny, se na něj usmál a podal mu obálku. „Křikovi jsi chyběl na večeři. Zase. Nechává tě pozdravovat a prý by tě tam velmi rád viděl i příště."

Harry kývl a strčil psaní zezadu do knihy.

„Nepřečteš si to?"

Pokrčil rameny. „Pořád to samý."

Kluk se natočil k odchodu, ale evidentně váhal.

„Potřebuješ ještě něco?"

„Můžu mít otázku?"

Harry pevně stiskl zuby, ale usmál se a rukou ho vybídl.

„Co máš s Křikem za problém?"

Promnul si jizvu pod uchem a prstem druhé ruky si založil stránku.

„Promiň, nemusíš odpovídat," vyhrkl.

„Ne, ne," zastavil ho Harry. „To jen dobrý. Jen nevím, jak to říct slušně..." zaváhal a pak se pohodlněji opřel do křesla, aby na něj nahoru líp viděl. „Nevidím důvod, proč chodit na večeři k člověkovi, který nedělá dobře svoji práci, a naopak využívá svojí pozice pro získání pseudovlivu. A toho chce dosáhnout díky bohatým nebo talentovaným studentům."

„Ale on má kontakty na vysokých místech a může nám pomoct," namítl.

„Devadesát procent lidí tam ty kontakty stejně má. Mají rodiče, příbuzné. Proto je tam taky chce, že?"

„A co těch zbylých deset?"

„Přiznávám, že těm to pomoct může, i když si nejsem jistý, jestli tihle mají v jeho klubu prostor. A jsou to ti talentovaní. Kdyby měli pomoc od někoho jiného, například svých spolužáků, vůbec by ho nepotřebovali."

„Takže kluby jsou prostě na nic?"

Zavrtěl hlavou. „To jsem neřekl. Jen je pro mě osobně důležité, aby z toho měli prospěch všichni. A Křik mi to neumožňuje. To je všechno."

„Takže kdyby tu byl klub pro mladé lidi, kteří se chtějí podílet na dění ve společnosti a společně zajistit lepší budoucnost prostřednictvím vzájemné spolupráce a sdílení prostředků?"

Harry se usmál. „Takový klub by se mi zamlouval. Jestli ho založíš, tak si mě tam můžeš napsat."

„Já?" zasmál se. „To jsem tak úplně na mysli neměl."

Harry, s prstem stále uvězněným v knize, zvedl na protest jen jednu ruku. „Pozor, já už žádný klub vést nebudu."

„Ne, ne. To jsem taky nemyslel. Jeden tu totiž je. Teda v Prasinkách, je to mimo školu. Nemáme žádného učitele nebo tak, ale scházíme se tam s lidmi, co už absolvovali, a řešíme tam různé věci, pomáháme si a tak."

„To zní dobře," připustil Harry. „A máte nějaké jméno? A kolik vás tam je?"

„Říkáme si Walpurgští rytíři. Já vím, to jméno je trochu hloupý, ale co. A je nás tam teď asi dvacet z Bradavic a pak přichází ještě ostatní, podle toho, jak můžou. Jsou to malé schůzky, ale baví nás to. Jsme super parta lidí."

„To zní pěkně," usmál se na něj Harry. „A to jméno je sice zvláštní, ale už jsem slyšel horší, věř mi."

„Tak dobře, přijdeš? Máme setkání každý prasinkový víkend."