Pouta života

Walpurgští rytíři (1/2)

„Můžeš se aspoň tvářit, že nejdeš na popravu?"

Severus si znovu upravil svůj nejlepší hábit. „Fakt vtipný, Harry. Mám to rovně? Jak vypadám? Jak to, že jsi tak klidný? Copak ti vůbec nedochází, že je to možná nejdůležitější setkání v životě?"

„Prosim tě, zas tak důležitý není."

„Ale je," nedal se Severus. „Tobě to možná je jedno, ale ne všichni zdědíme celý byznys jako někdo. A i tak se hodí mít dobrý kontrakty."

Harry ho chytil za rameno. „Máš pravdu. Promiň. Bude to dobrý, věř mi. Uděláš dobrý dojem."

„Neměl bych tam vůbec chodit. Bez tebe by mě nepozvali."

„Máš pozvánku? Máš. Tak vidíš. Aspoň vidíš, že i já jsem dobrý kontakt."

Severus přikývl, ale s hroudou v žaludku se nic pozitivního nestalo.

Chvíli šli vesnicí ke Třem košťatům v tichu. Harry byl protivně klidný. Vypadal podobně, jako když šel k řediteli. Severus jen nevěděl, jestli si s tím dal takovou práci kvůli němu nebo kvůli sobě. On se rozhodně stresoval kvůli sobě, ale byl rád, že se i Harry snaží. I když mu to zřejmě bylo jedno. Dokonce se nechal i přesvědčit, aby použil víc kolínské. Posledních pár dní ji používal jen velmi opatrně. Znovu se na něj podíval. Šel pružně a vypadal nóbl a jeden koutek měl zvednutý v mírném úsměvu. Najednou ho zamrazilo.

„Co je, Seve? Tváříš se jako u mučení."

Popadl ho za rukáv. „Slib, že nebudeš dělat nějaké blbosti. Prosím! Že se budeš chovat slušně?"

Harry zakroutil hlavou, jako by byl Sev malý kluk. „Ale prosím tě. Proč bych ti dělal ostudu? Neboj. Budu se chovat slušně. A etiketu už mám splněnou. Měl jsem důkladné učitele. Buď bez obav."

„Slibuješ?"

„Slibuju. A jestli to zvořu, koupím ti jakoukoliv hračku budeš chtít."

„Už jsi mi slíbil ten kaviár," namítl.

„Ten platí. Ale tohle bude, když to nedopadne dobře. Co ty na to?"

„Přijdeš na mizinu."

„Tímhle tempem nejdřív za čtyři roky. A to bys musel mít hodně drahý vkus."

„Co když si vyberu hodně drahou hračku?"

„Pokud bude cena úměrná traumatu, tak klidně."

„Víš, žes mě moc neuklidnil?" Znovu si zkontroloval zapnuté rukávy.

„Bude to v pohodě. Buď v klidu. Jsou to jen lidi."

„Ale ne jen tak nějaký lidi!"

„Já vím. Hele, jestli se nepřestaneš stresovat, mohlo by mě napadnout, že bys mě měl něčím přesvědčit ty."

Ztuhl a polil ho pot. „Co tím myslíš?"

Harry ho poplácal po rameni. „Máš šikovný ruce. Můžeš mi udělat jakýkoliv lektvar, který si myslíš, že mi pomůže. Suroviny ti samozřejmě zaplatím."

Odfrkl si. „Tohle je pro tebe dohoda na houby."

„Takže nepřijímáš?"

„To jsem neřek. Jen by ses měl naučit lepší."

Harry se ušklíbl. „Jo? A co je s touhle špatně?"

„No, jestli mi ty děláš laskavost, že mě bereš s sebou, tak ti ji já mám nějak oplatit. Což," zdůraznil, „pro teď vůbec neplatí, protože jsme se předtím dohodli, že laskavost dělám já tobě a dostanu za to kaviár."