9.

2K 48 3
                                    

Caitlin:

Vložila jsem pekáč do trouby a poutřela linku. ,,Co tu děláš ve čtyři ráno?" Přišel do kuchyně rozespalý Jason se zívnutím. ,,Peču." Usmála jsem se sama pro sebe a s dobrou náladou olízla lžičku od marelády. ,,Od kolika pečeš?" Znovu si zívl a otevřel lednici. ,,Asi od půl čtvrté." zaculila jsem se a podívala se na pečící se cukrovíčko. ,,Na to je trochu brzy ještě ne?" Zasmál se mírně. Pokrčila jsem s úsměvem rameny. ,,Proč nespíš zlato?" Přišel blíže a políbil mě na temeno hlavy. ,,Nějak jsem nemohla spát." Na novo jsem pokrčila rameny a znovu se podívala do trouby, když v tom se ozval hlasitý zvuk vzlyku. Vzpřímila jsem svou postavu a nechápavou grimasou se podívala na Jasona. ,,Co nebo kdo to byl Jasone?" Poškrábal se na zátylku a úplně klidně řekl. ,,Nic." Ruce jsem skřížila na prsou a nadzvedla obočí. ,,Ty mi tvrdíš, že nic?" Vyjela jsem, nemohu za to mé hormony si dělají co chtějí. Odešla jsem z kuchyně a zamířila k těm železným dveřím. Byli otevřené. Vstoupila jsem dovnitř a uviděla tentokrát dvě holky, jednu jsem znala a tu druhou ne.  Ta starší měla různé krvavé šrámy a ta nová měla pouze spodní prádlo, taktéž rezné rány po těle a samé modřiny, hrozně vzlykala a brečela. Nechtěla jsem, aby to tak bylo, chtěla jsem jim pomoct.

Přikryla jsem si ústa dlaněmi a nevěřícně zakývala hlavou. Vyběhla jsem ven, málem jsem narazila do Jasone, který stál nad schodama. V jednu chvíli jsem čekala, že mě snad zabije. Vběhla jsem do kuchyně, kde se pálilo mé cukroví. Vytáhla jsem plech a vypla troubu. Mrskla jsem naštvaně pekáčem o zem. ,,Nechtěl jsem, abys to viděla."  Pronesl jeho hrubý hlas. Otočila jsem se na něj plná vzteku. ,,Ty Jasone jsi ten nejhorší člověk ze všech, jsi největší prase a bastard. Nenávidím tě!!" Zakřičela jsem a odešla pryč, vzala jsem si bundu a boty a vyšla ven. Venku sice byla tma a zima, ale zvládnout se to dalo. Neměla jsem  oblečení, ani mobil, jinými slovy jsem neměla nic.

Zaklepala jsem na dveře Aimee, ta mě přijala s roztaženou náručí.

,,Copak se stalo?" Zopakovala už po několikáté a dolila mi víno. Byla jsem totálně v šoku. ,,Mohly bychom si o tom promluvit jindy prosím? A teď o něčem jiném?" Otřela jsem si stékající slzu. Divila jsem se, že Aimee ještě nespala. ,,Můžeme si promluvit zítra." Usmála se a položila lahev. ,,Pojď spát raději. Rozestelu ti na gauči." Jak řekla, tak udělala. Rozloučila se a šla spát.  Chápala jsem to. Ulehla jsem na pohodlný gauč a přemýšlela.

O několik týdnů později.

Mé bříško bylo mírně vyboulené. Koupila jsem si menší rodinný domek kousek za městem, kde byl klid a pohodlý. Měla jsem nějaké našetřené peníze na horší časy, který momentálně přišly.

Umyla jsem nádobí a podívala se na hodinky. 22:37. Perfektní, padala na mě únava, prošla jsem skrz obývák,abych vypnula televizi a na konferenčním stole mě zaujal menší papírek. Přečetla jsem si ho.

Dlouho sama nebudeš, puso.

Zděsilo mě to, jelikož jsem tu před chvílí byla a nikdo tu nebyl. Jsem i zamčená. Polil mě pocit paranoii a strachu bála jsem se cokoliv udělat, ale rozhodla jsem se dojít si lehnout, přeci jenom jsem těhotná a bůh ví co si můj mozek zase vymýšlí. Před dveřma mé ložnice byl nalepen další papírek na, které stálo: Neboj se, hlídám tě. Vezmu si tě zpátky i proti tvojí vůli..

Strhla jsem papír a hodila ho na zem. Zoufale jsem si sedla na postel a začala brečet, ten psychopat mě našel. Miluju ho, ale bojím se ho...

He waits II. ✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat