He waits II. ✔️

Kapitola 15.

Caitlin

Uvařili jsme si těstoviny s omáčkou a na talíř bokem zeleninu: papriku, okurky, salát, rajčata.

Vskutku originální oběd.

,,Co by jsi chtěla dělat?" Odnesl oba talíře a pousmál se. ,,Chtěla bych někam zajít, na večeři, ples, jet na výlet, romantiku zažít. Cokoliv."  Zasnila jsem se do svých myšlenek a nějak mi nedošlo, že Jason na tohle všechno vlastně ani není, navýmýšlela jsem si toho asi moc.

,,Zlato, zažijeme spolu cokoliv si budeš jenom přát, ale teď na to nemám náladu, však mě znáš. Nejsem na To, ale slibuju ti, že se snažit budu." Přistoupil a pohladil mě po vlasech. Okamžitě jsem zalitovala své odpovědi na jeho předchozí otázku, z této jeho aktuální odpovědi mě zamrazilo nejraději bych si nafackovala, nemusela bych tohle poslouchat, nenadarmo se říká, že realita je krutá.

,,Já vím." Zklamání se mi odrazilo v hlase neboť to díky hormonům nešlo jinak. 

Domem se ozval hlasitý zvonek. Jason vstal ze židle a namířil si to nejspíše ke dveřím. Utřela jsem svou neposlušnou slzu hřbetem ruky. 

,,Cait? Je tu náš doktor, vyšetří tě. Jak jsem ti říkal." Nakoukl do jídelny. ,,Dobře." Vstala jsem od stolu a následovala ho do obývacího pokoje. Nechápu proč mě musí vyšetřit.

,,Dobrý den slečno Cupr, jsem doktor Darwin." Pousmál se muž ve středních letech a napřáhl ruku směrem na mě. Potřásli jsme si rukama.  ,,Dobrý den." Věnovala jsem mu na oplátku můj sofistikovaný úsměv a na pokyn jeho ruky se posadila na pohovku s hnědým potahem. 

,,Prosím, vysvětlete mi co se vám stalo." Nahodil klidný výraz. ,,Byla hrozně uplakaná, klepala se vystrašením a nakonec toho všeho omdlela." Vložil se do toho stále přítomný Jason. ,,No skvělé. Jak se cítíte slečno?" Ohnal se po své černé lékařské brašně.  ,,Je mi dobře."  Jason se na mou odpověď zatvářil nečitelně.   Doktor zapl svou tyčinkovitou baterku a zasvítil mi do očí.  ,,Oči vypadají v pořádku." Vypl baterku a zamyšleně se podíval na Jasona: ,,Modrá tvář?"  Jasonovi pravděpodobně zaskočilo.  ,,Zakopla jsem a upadla." Odpověděla jsem pohotově. Byl viděn jeho vděčný výraz.

***
,,Nashledanou." Opět jsme si s Panem doktorem Darwinem podali ruce a poté opustil náš dům.  

,,Kdo to vlastně je? Má vůbec nějakou licenci nebo tak?" Vyjekla jsem, když Jason zavřel dveře. ,,Ano má." Odmčel se. ,,Je to náš lékař už přes 15 let. Zašívá nám různá zranění a dodává léky pokud je někdo znás nemocný či bolavý, hlavně udrží tajemství." Mrkl na mě a odešel směrem do kuchyně.  ,,Nemyslim si, že je domácí léčba zdravá, měli bychom jet raději do nemocnice." Doběhla jsem ho. Zrovna nalíval do konvice vodu a pokládal na varnou desku. ,,Jsi blázen Caitlin? Copak nevíš kdo já nebo spíš my jsme?" Nahodil naštvaný výraz. ,,Zavřeli by nás hned jak bychom tam vůbec vkročili. Mám toho moc, vlastním spoustu věcí a jsem nejvyšší mafián vůbec. Nemohu si dovolit udělat sebemenší chybu." Třískl hrníčkama na kuchyňskou linku.  ,,A dezinfekci používat umí." Mrkl na mě a i se zlověstným pohledem se ke mně obrátil zády.

Snad jsem toho tolik neřekla. Raději jsem ho nechala být a odešla nahoru. Chtěla jsem najít můj, eventuélně náš pokoj a dát si sprchu, ale ztratila jsem se A objevila se v místnosti plné knih, stála zde jedna pohovka a konferenční stolek. Vypadalo to tu útulně. Procházela jsem se okolo regálů a hledala žánry, objevila jsem knihu, která nesla název: Být jako já. Zaujala mě ilustrace obalu, zbraň, peníze a nějaké prášky.

I s knihou jsem se posadila na onu pohovku a začala jsem číst.

***

,,Tady jsi."

Zvedla jsem zrak od knihy a podívala se na Jasona, vlasy měl vyčesané nahoru, kolem krku jeden zlatý řetěz, černé oblečení a v rukou sluneční brýle, chystal se někam odejít.

,,Chtěla jsem najít můj pokoj a dát si sprchu, ale nějak jsem zabloudila." Pozvedla jsem knihu ve své pravé ruce. Chápavě přikývl: ,,Pojď, zavedu tě tam."

Postavila jsem se i s knihou a následovala ho. 

,,Vezmi si tu cokoliv budeš chtít, za chvíli by měl Fredo přivést Bethany, večer přijdu a to už tu budou i kluci, nečekej na mě." Vtiskl mi rychlou pusu a než jsem stačila cokoliv říct, tak zmizel. Samozřejmě nezapomněl zamknout.

***

Dobrou hodinu jsem si znuděně četla. Neměla jsem co dělat, Jason před dvěma hodinama zmizel a řekl, že Bethany tu bude každou chvíli, ale nebyla. V tomhle obrovském domě, kde by nás mělo na pár dní žít hodně jsem byla dočista sama. Ne, že bych měla strach, jen nepříjemný pocit koloval žilama, jelikož jsem to tu celé ani neznala. Co když zase někdo přijde a tentokrát nepřijdu jenom o dítě, ale i o svůj život.

Byla jsem vysprchovaná, dokonce jsem si z útulnila náš dosavadní pokoj a nic, nuda byla stejná.

Hodiny ubýhaly až bylo 20:01. Ten čas opravdu rychle utíkal.  Uvařila jsem si ovocný čaj a i s ním se odebrala prázdnou chodbou do pokoje.

Dům byl temný, tichý a vůbec se mi to tu nelíbilo, doufám, že jsem tu naposledy sama.  Divila jsem se, kde ale může být Jason a Fredo s Bethany a zbytek kluků.

Lehla jsem si do postele a zapla si svůj laptop.  Pustila jsem si nějakou komedii a snažila se u toho nespat.

*Boom*

Vymrštila jsem své unavené tělo do sedu a vylekaně otáčela hlavou všude možně po místnosti.  Zaklapla jsem již vypnutý laptop a vyskočila z postele.

Ucho jsem nalepila na vchodové dveře  a zaposlouchala se do toho ticha, které bylo.

Z pod dveří jsem viděla, že je hala osvětlená. Nedalo mi to a opatrně jsem nakoukla ven, uviděla jsem Bethany, která si třela oči užmoulaným kapesníčkem.

,,Panebože, vyděsila jsi mě." Přiložila jsem si dlaně na ústa a běžela k ní.  ,,Oh, Ahoj Caity.  Omlouvám se ti." Vtáhla jsem jí do objetí: ,,Copak se stalo, že tak pláčeš?"