He waits II. ✔️

Kapitola 22

Caitlin:

Neuspali nás a nic, pouze jen zacpali ústa a svázali ruce za sebe k sobě. Nejspíše věděli, že jsme obě dvě těhotná, vrtalo mi hlavou co to bylo za lidi a proč tohle dělají. Proč nevzali třeba i Lila s sebou. Seděla jsem v dodávce, vedle mé osoby z každé strany nějací muži. Jako kdyby se historie opakovala. 

Seděla jsem v klidu, narozdíl od Bethany, která neustále brečela a muži už pravděpodobně chytali nervy, právě proto se snažím být v klidu, kvůli miminku a kvůli tomu, abych zase nepocítila krev téct z mého nosu. Mimo to jsem na Beth byla stále naštvaná. 

Auto zastavilo pohyb, ale motor neustále vrčel. Muž, který nás pozoroval se zvedl a mrkl ven, zakýval pouze záporně hlavou a znovu se usadil. Bůh ví kam nás vezou, třeba za hranice, co já vlastně vím. 

,,Uklidni se prosím tě!" Řekl přísně jeden z mužů sedící mezi námi. Bethany se na něho podívala se slzami v očích a vykřikla něco co  přes náš roubík znělo nesrozumitelně. Auto po nějaké době opět zastavilo, tentokrát se vypnul motor auta. 

Ten, který kýval doslova rozkopl zadní dveře dodávky a ti, kteří nás hlídali, tak společně s námi vystoupili. Bethany se vzpírala, také jsem moc síly do kroku nedávala, ale bylo to zbytečné přetlačování. 

Odvedli nás do celkem útulné místnosti, která byla krémově vymalovaná, pár obrazů a fotografií. Dvě už na pohled pohodlné pohovky šedé barvy, na nich chlupaté polštářky stejné barvy. Šli s námi k pohovkám a posadili nás na ně. 

,,Vyčkejte zde." Pronesli a postavili se metr za pohovku, kterou jsme obsazovaly my dvě. 

Roubíky z úst jsme měli již vyndané a provazy, taktéž uvolněné. Bethany chytla mou ruku, která volně ležela na mém stehně. Podívala jsem se na ní s nechápavým a naštvaným výrazem. 

,,Promiň co jsem řekla, chci být lepší kamarádka." Stekla jí slza. Ulevilo se mi, když vyslovila svou omluvu: ,,Přijímám, ale říkat si to vážně nemusela, chtěla jsi vzrůšo, tak teď ho tu máš." Pronesla jsem s ironií v hlase a opřela se do sedačky, padla na mě šílená únava, ani nevím z čeho.

,,Dobrý den dámy." Otevřeli se po několika minutách čekání masité dveře. Dovnitř vstoupil docela mladý a i na pohled pohledný muž, tipuji věk Jasona možná starší o trochu. 

,,Jsem Raymond." Pousmál se na což se v ústech zableskly zlaté blomby. Nastavil k nám svou pravou a potetovanou ruku s nějakým hadem podle mého odhadu. Obě jsme ho spražili s našimi pohledy.

Posadil se s úšklebkem do sedačky naproti nám. : ,,Jste obě velmi krásné, nevěřil jsem tomu, ale teď to vidím." Řekl docela nechutně. ,,Proč tu jsme." Vyjekla najednou Bethany. 

Zaznamenala jsem kroky za námi, pravděpodobně, aby umlčeli Bethany, Raymond zvedl ruku v náznaku, aby se muž za námi zastavil, učinil tak. 

,,Je to velmi jednoduché." Zasmál se. Pořád jsem se nepřestávala mračit. ,,Tady Caitlin už jednou unesená byla, taky ví jak se má chovat." Zvedl hlas a celou dobu civěl na Beth, která zmlkla zaskočeně. : ,,Je opravdu škoda, že jsem Vás nepoznal dříve než jste byly těhotné." Řekl na oko smutně. ,,Ale proto vím, že budete obě mnohem víc cennější pro ty vaše mafiány." Zasmál se hluboce.  Nevěděla jsem jestli v tomhle má zrovna pravdu. ,,S Jasonem jsme se skoro rozešli." Řekla jsem klidně a čekala na reakci. Ujelo mi to, ale třeba by nás nechal jít. ,,A proto bydlíš ve stejném domě?" Ironicky se zasmál. ,,Ano." Naklonila jsem se blíže ke stolu. ,,Abych nebyla zas tak vystavená všem těm debilům jako jsi ty." Pronesla jsem s ďábelským úšklebkem na rtech a pozorovala, jak jemu úsměv pomalu, ale jistě mizel. 

V duchu jsem se pochválila za takový dobrý výkon. ,,Ale, ale vidím, že tě McCann nenaučil dobrému chování." Odmlčel se: ,,Ale to tu za tu dlouhou dobu společně dopilujeme." Opět se vyhoupl na žebříček nademnou. Naštval mě. Postavila jsem se: ,,Nebudeš mě tu věznit, nemáš na to právo!" Vykřikla jsem: ,,Kočičko já mám právo na cokoliv, protože já jsem právo, budeš tu dokud se nenaučíš slušnému chování a neporodíš to ďáblovo sémě." Přiostřil a mě zaštípali slzy v očích, to nemohl myslet vážně, ani jsem ho neznala, nevěděla jsem co mohu čekat, ale z minulých zkušeností si vzpomínám na dávky bodavých injekcí, které mi vpluly do žil a dělali mi tak moc zle. 

Nechtěla jsem tu být, chtěla jsem domů, za Jasonem. Snažila jsem se být silná a nebrečet alespoň né před ním. 

,,Odveďte dámy do svých pokojů, máme hosty." Zaslechla jsem pouhý útržek jeho věty a už jsem byla vedená do samostatné místnosti.