„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Sirius

Odešli jsme se s Jamesem převléct do hábitů a najít Červíčka s Náměsíčníkem. Červíček zase něco jedl a Náměsíčník odcházel z prefektského kupé. Když jsme vystoupili z vlaku, sedli jsme si do prvního volného kočáru, který jsme viděli, a já jsem začal přemýšlet. Hope byla ještě hezčí než před prázdninama. Když jsem do ní vrazil, uvědomil jsem si, jak moc si přeju, aby se to mezi náma zase urovnalo. Tehdy jsem to podělal a to ve velkým stylu. Má plné právo na mě být naštvaná. I když mě mrzí, že mě tak nenávidí. Hrozně mi chybí. Chybí mi její smích, když jsme se bavili o něčem vtipném, chybí mi její úsměv, který mi věnovala vždy, když mě viděla, chybí mi její objetí. Chybí mi ona. Vždycky mi zvedla náladu. Je krásná, chytrá, vtipná, milá. Prostě dokonalá. Chtěl bych moct vrátit čas a všechno to napravit.

„Tichošlápku jsi tady s náma?" lusknul mi Náměsíčník před očima.

„Jen jsem se zamyslel," odpověděl jsem a doufal, že se na nic nebudou ptát. To by ale nebyl Dvanácterák, kdyby si do mě nerýpnul.

„Mluvili jsme na tebe asi deset minut a ty nic Tichoši," ušklíbl se James, „takže o čem tak důležitém jsi přemýšlel?" zvedl obočí, „nebo se mám ptát spíš o kom?"

„Věř mi, o nikom jsem nepřemýšlel a nepřemýšlel jsem ani o ničem, co by tě mělo zajímat," odpověděl jsem mu. Vážně jsem neměl náladu s Jamesem řešit to, že si vyčítám, jak jsem to před dvěma lety posral. On mi vždycky říkal, že toho budu litovat, ale já ho neposlouchal. V tu chvíli jsem myslel, že je to to nejlepší, co můžu udělat. Nebylo.

„Siriusi," začal James, „nám lhát nemusíš. Jsme tady pro tebe. A navíc, viděl jsem, jak na ni zase koukáš. Měl by sis přiznat, co k ní cítíš."

„Dvanácterák má pravdu Siriusi," přidal se k němu Náměsíčník, „díváš se na ní stejně jako tehdy."

„Nic k ní necítím. A i kdyby. Stejně by to bylo jedno," povzdechl jsem si, „Hope mě nenávidí. Nikdy se se mnou už nebude ani přátelit."

„To bych tak úplně neřekl. Kdyby tě už neměla ani trochu ráda, chovala by se hůř," namítnul Náměsíčník a povzbudivě se usmál.

„A taky o tobě celkem často mluví," ozval se Dvanácterák a já jsem se na něj nevěřícně podíval, „sice hlavně o tom, jak tě nesnáší a tak, ale i to se počítá," pokračoval.

„Tak díky za podporu," propíchnul jsem ho pohledem.

„Ale ne. Myslím to tak, že to někdy zní, jakoby si to sama namlouvala," vysvětlil James s protočením očí.

„Hele kluci můžeme to prosím přestat řešit?" podíval jsem se na ně s prosbou v očích.

„Fajn. A teď pojďte," řekl Náměsíčník, když kočár zastavil a společně jsme se vydali do Velké síně.

Po zařazování měl Brumbál svůj každoroční proslov. Kupodivu nebyl nijak dlouhý. Bylo to zvláštní protože Brumbál se v proslovech dost vyžíval. Když skončil, tlesknul a na stolech se objevilo jídlo. Moc jsem toho nesnědl a celou dobu jsem koukal na nejmenovanou brunetku, která můj pohled vycítila a nechápavě se na mě podívala. Jen jsem se na ni pousmál, ona mi úsměv nejistě opětovala a dál se věnovala svým kamarádkám, zatímco já se na ni díval, dokud do mě Dvanácterák nedrcnul s tím, že jdeme na kolej.

Ze společensky jsme šli rovnou do pokoje, kde jsme si vybalili věci a začali plánovat žertík na začátek nového roku. Dohodli jsme se, že pár hadům obarvíme hlavu, paní Norrisovou obarvíme na růžovo a Filchovi trochu vylepšíme kabinet.

„Co to bylo u té večeře?" zeptal se Dvanácterák a já na něj hodil nechápavý pohled.

„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Celou dobu jsi na ni koukal. Skoro nic jsi nesnědl. A teď tady sedíš s náma. Minulý rok jsi byl v tuhle dobu někde s nějakou holkou. A dneska ses na jinou ani nepodíval. A abych nezapomněl, u té večeře ses na ni usmál a ona ti to dokonce oplatila. Nemysli si, že jsme si toho nevšimli," ukončil to James a Remus přikývl.

„Neměl jsem hlad a Hope se na mě usmála, jenom protože byla zmatená. Na konci roku jsme se hádali, tak nevěděla, co má dělat. A nedíval jsem se jen na ni," vážně se mi to nechtělo řešit. Věděl jsem, že tohle chování u mě není obvyklé, ale doufal jsem, že to nechají být.

„Siriusi," začal pro změnu Náměsíčník, „něco se s tebou děje. Chováš se jinak. Muselo ti být jasné, že to budeme řešit."

„Dneska na to fakt nemám náladu, tak to prostě nechte být," zavrčel jsem, „jdu se projít, musím si urovnat myšlenky," oznámil jsem jim, otočil jsem se na patě a odešel jsem.

Vyšel jsem ze společenky a nohy mě automaticky zanesly až na astronomku. Vyšel jsem poslední schod a uviděl dívku, opírající se o zábradlí a koukající na hvězdy. Ale nebyla to jen tak nějaká dívka. Byla to menší brunetka, kterou bych poznal vždycky.

„Ahoj," pozdravil jsem ji tiše a ona sebou trhla.

„Co tady děláš?" zeptala se, aniž by se na mě podívala.

„Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Nevěděl jsem, že tady budeš," odpověděl jsem a stoupnul si vedle ní.

„Hope, já," začal jsem a ona se na mě konečně koukla, „chci se ti omluvit. Za všechno," řekl jsem potichu a sklopil pohled k zemi.

„Nevěřím ti Siriusi. Nevěřím, že to neuděláš znovu. Že mě znovu nezklameš," řekla chladně a já se na ní nevěřícně podíval. Tuhle odpověď jsem čekal. Zaujalo mě to, že mi po necelých dvou letech řekla jménem.

„Proč se na mě tak díváš?" zeptala se nechápavě, ale stále to bylo chladné a dost odměřené.

„Řekla jsi mi Siriusi," vysvětlil jsem.

„Jen jsem se přeřekla Blacku," zavrčela na mě a já jsem se na ní smutně podíval.

„Už půjdu, chtěla jsem být sama a nepotřebuju s tebou ještě trčet při školním trestu, který nám Filch dá, jestli sem přijde," řekla a než jsem stačil něco namítnout, byla pryč.

Ještě chvíli jsem tam stál a koukal na noční oblohu. Co když má James pravdu? Co když ji pořád miluju? Odpustí mi někdy? Vážně mě tak moc nenávidí? A proč mi řekla jménem? Bude mi někdy schopná zase věřit? Takové a podobné myšlenky se mi honily v hlavě. Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Mohly to být minuty, ale i hodiny. Vím jen, že když jsem se vrátil do pokoje, kluci už spali, tak jsem se osprchoval, vyčistil jsem si zuby a šel jsem spát taky. Usínal jsem s myšlenkama na jednu jedinou osobu. Na Hope.