„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Alex

Opět jsem stála na astronomce a přemýšlela jsem. Bylo ráno po plese a já jsem se vzbudila jako první. Přemýšlela jsem o Siriusovi, když mi došlo, že jsem se Melanie, Tylerovi, Ryanovi, Samovi a Chloe otevřela hrozně rychle. To je něco, co jsem nikdy nedělala. Svěřovala jsem se výhradně jen Lily, Lottie a Jess, popřípadě Jamesovi, Removi nebo Siriusovi. To bylo všechno. Bylo to šest lidí, kterým jsem věřila. Až na ty dva roky, kdy jsme se se Siriusem nemohli snést. Ale v té době, když jsem měla "problém" se Siriusem, hádala jsem se s Lily, pohádala jsem se s Lottie, Jess a Remem, prostě jsem se neměla komu svěřit a sama jsem to nezvládala, tak jsem se prostě svěřila lidem, kteří tady pro mě byli. A večer, když jsem tam viděla Siriuse s tou holkou, bylo to jakoby mi někdo zabodl nůž do srdce. Vím, že to zní hrozně. Že to zní jako klišé, ale vážně jsem se tak v tu chvíli cítila. A přítomnost těch pěti úžasných lidí mi pomohla. Abych vám to vysvětlila. Znala jsem je dlouho a občas, když jsem je někde potkala popovídali jsme si a tak. Tyler, Ryan a Chloe se mnou chodili na většinu hodin a Melanie s náma byla v týmu. Takže jediný, s kým jsem se neznala tak dobře, byl Sam. Měla jsem je vážně ráda. A přes to, mi Lily, Lottie, Jess, Remus, James i Peter tak moc chyběli. Nikdy bych je nedokázala vyměnit. Nikdy. Byli to moji nejlepší přátelé a já jsem neměla v plánu to měnit. Šlo jen o to, že jsem si to potřebovala všechno urovnat v hlavě a oni mi až moc připomínali Siriuse. Sirius mi taky chyběl, jen jsem byla zmatená. Hodně. Věděla jsem, že to jednou budeme muset vyřešit. Promluvit si o tom. Ale já ještě prostě nebyla připravená. A jen tak pro info. Ne, Melanie, Tylerovi ani nikomu jinému jsem neřekla, proč jsme se vlastně přestali bavit. Jak to tehdy bylo. I když se mě na to jednou zeptali, nezvládla jsem to. Měla jsem pocit, že kdybych jim to řekla, zradila bych tím Jess, Lottie a Rema. Stále o tom totiž věděla jen Lily s Jamesem a já jsem to tak chtěla nechat.

Jak jsem ta tak stála a přemýšlela, došlo mi, že jsem se vlastně s holkama i klukama nebavila neprávem. Nemohli za to, že jsem se zamilovala. Nebyla to jejich vina. Až teď mi došlo, že bych je kvůli téhle stupidní chybě mohla ztratit. Jak jsem tam tak stála a přemýšlela nad možnou ztrátou mých nejlepších přátel, začaly mi z očí téct slzy. Znova. Od začátku roku jsem byla nějaká přecitlivělá a vůbec jsem nevěděla proč. Nejspíš to bylo tím, že se to všechno, co se za ty dva roky nahromadilo, dostalo ven.

„Věděl jsem, že budeš tady," ozvalo se za mnou a já jsem se otočila. Stál tam Tyler se starostlivým výrazem na tváři.

„T-Tylere," dostala jsem ze sebe a on mě objal, „j-já. Ignorovala jsem je neprávem. Všechny. O-oni přece nemůžou za to, že ho miluju." Věděla jsem, že pochopí, o čem mluvím.

„Bylo toho na tebe moc a měla jsi právo se zlobit."

„A-ale co když-co když je teď ztratím?"

„Neztratíš Lex. Jsou to tvý nejlepší přátelé a budou tady pro tebe vždycky. Vždycky, slyšíš?"

„Děkuju. Musím za nima dneska zajít a omluvit se jim," odtáhla jsem se od něj, „a teď mi řekni, co Mel."

„Nevím, jak jí to říct," povzdechl si.

„Tak s tím ti moc nepomůžu," uchechtla jsem se, „ale ona tě taky miluje. Vidím, jak na tebe kouká, jak se na tebe usmívá. Šla s tebou na ples. Je jedno, jak jí to řekneš, miluje tě. Jen si to pamatuj."

„Fajn. Teď poslouchej ty mě. Sirius k tobě cítí to, co ty k němu. Jak jsi řekla. Vidím, jak na tebe kouká, jak se na tebe usmívá. Pozval tě na ples. Sice nevím, co se tam včera stalo, ale vím, že se to vysvětlí. Miluje tě Lex. Slib mi, že o tom budeš přemýšlet," pousmál se Tyler a já se zarazila.

„Slibuju," řekla jsem nakonec.

„Dobře. A teď už pojď na snídani."

Snídala jsem s ním, Melanie a spol, ale celou dobu jsem koukala na své nejlepší přátele. Lily s Jamesem si vyměňovali zamilované pohledy, ale přesto na nich bylo vidět, že je něco trápí. Lottie, Rem a Jess si povídali, ale taky je něco trápilo. Došlo mi, že za to můžu já. Peter jedl a ostatní nevnímal. A potom tam byl Sirius. Vypadal ztrhaně a ztrápeně. Měla jsem chuť ho běžet obejmout a nikdy nepustit, ale potom sem si vzpomněla na předešlý večer.

„Ahoj," řekla jsem, když jsem se konečně odhodlala dojít ke stolu, kde všichni seděli.

„Ahoj," oplatili mi pozdrav trochu překvapeně.

„Mohli bychom-mohli bychom si prosím promluvit?" zeptala jsem se.

„Jasně. Posaď se," řekla stále zaražená Lily. Sedla jsem si na volné místo vedle Siriuse a nadechla jsem se.

„J-já chtěla bych se vám omluvit. Za všechno. Nebavila jsem se s váma bezdůvodně. Jsem blbá. Moc mě to mrzí. Jen jste se mi snažili pomoct. Odpusťte mi to prosím," sklopila jsem hlavu.

„To je dobrý Lex. Nemáš se za co omlouvat. Neměla jsem na tebe tolik tlačit," usmála se na mě Lily a ostatní přikývli.

„Takže všechno dobrý?" zeptala jsem se.

„Všechno dobrý," řekla Lottie a já jsem se na ni usmála.

„V tom případě mám skvělou zprávu."

„A ta zní?" zeptal se Remus.

„A ta zní. Siriusi, ty zelené vlasy ti slušely víc," uchechtla jsem se a oni se na mě zmateně podívali. Abyste to pochopili. V šestém ročníku jsem Siriusovi obarvila vlasy na zeleno barvou, která zmizela až po měsíci. A já jim prostě nemohla narovinu říct, že jsem si na něj vzpomněla.

„Ehm, co?" nechápal Sirius. Ostatně, ostatní na tom nebyli o moc líp. Vlastně vůbec.

„Hele, nechám vás přemýšlet. A prosím, přijďte na to každý sám. Teď asi půjdu. Až vám to dojde, dejte vědět," zasmála jsem se, všechny jsem je poobjímala a odběhla jsem pryč.

Tak jsem se rozhodla s příběhem pokračovat. Doufám, že se líbí. Děkuju za všechny komenty a votes.

Love you all❤️Barča