„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Sirius

„Prostě se bojím, že se neprobere, nebo že si mě nebude pamatovat. Chybí mi. Chybí mi tak straně moc. Nevím, co mám dělat. Nemůžu jíst, nemůžu spát, nemůžu se soustředit. Myslím jenom na ni. Na to, jak strašně moc chci slyšet její hlas, její smích, vidět její oči a ty jiskřičky, které v nich má, její úsměv. Na to, jak moc to potřebuju. Potřebuju ji, Lily," povzdechl jsem si s pohledem upřeným na pozemky Bradavic a po tvářích mi začaly stékat slzy. Byli jsme s Lily na astronomce a já ze sebe po dvou týdnech všechno dostal. Teda, skoro všechno. To, že Hope miluju jsem si radši nechal pro sebe, i když jsem měl podezření, že to Lily ví. Věděl jsem, že pokud ano, zeptá se na to.

„Bojíme se všichni Siriusi. Ale ona to zvládne. Je silná a vím, že by nás tady nenechala. Tebe by tady nenechala. Má tě radši než si myslíš. A jak už jsem říkala, i kdyby si nás ze začátku nepamatovala. Vzpomene si. Každý z nás je pro ni svým způsobem důležitý. Nikdy by na nás nemohla zapomenout."

„Myslíš?" zeptal jsem se pochybovačně.

„Vím to. Sama mi to jednou řekla. Že by na nás nedokázala zapomenout. Cituji: Nikdy bych na vás nezapomněla. Ani kdyby na mě samotný Brumbál použil to nejsilnější paměťové kouzlo, které existuje. Vždycky bych si na vás nakonec zase vzpomněla," uchechtla se Lily a já se musel taky zasmát. To zněla jako něco, co by řekla Hope, „ale teď mi něco prozraď ty," zvážněla Lily a otočila se na mě.

„Ano?" napodobil jsem ji.

„Miluješ ji?" zeptala se.

„Ano. Miluju ji. Už přes dva roky. To je to tak vidět?" sklopil jsem hlavu.

„Když tě člověk pozná, tak ano. Navíc jsi se kvůli ní měnil. To není jen tak. Ale ona o tom neví," řekla, ale potom se zarazila, „přes dva roky?" zeptala se a ve mně hrklo. To jsem neměl říkat.

„Proč by ses s ní přestával bavit? Proč bys na ni byl takový? Proč by ses choval jako debil, kdybys ji miloval? Vždyť ona-," zarazila se uprostřed věty, „měla Dana," vydechla a já přikývl. Byl jsem idiot. Věděl jsem to.

„Na konci čtvrtého ročníku mi došlo, že k ní cítím víc než jen přátelství, ale ona měla McAllistera. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bylo pro mě hrozně těžké, na ně koukat. Tak jsem myslel, že bude lepší, když se s ní přestanu bavit. Když ji odříznu. Začal jsem se k ní chovat chladně a holky jsem začal střídat jako ponožky s tím, že na ni třeba zapomenu. Nezapomněl, a když jsem se pár dní po tom dozvěděl, že se rozešli, měl jsem radost, i když už jsem byl bez šance. Přes to, že jsem všechny ty city ukryl hluboko v sobě, byly tam. Byly tam a bylo otázkou času, než se dostanou zase na povrch. A tak jsem toho všeho začal na konci těchto prázdnin litovat. James mi říkal, že to není dobrý nápad. Že si to budu vyčítat. Neposlouchal jsem ho, ale měl pravdu. Ve všem," dokončil jsem svůj monolog a Lily na mě zůstala zaraženě koukat.

„Vlastně se rozešli, když jste se začali hádat," špitla po chvíli a já na ni vykulil oči.

„Cože?"

„Když jste se začali hádat, Lex se s ním rozešla. Měla ho ráda, ale nemilovala ho. A promiň, ale víc bych ti asi říkat neměla." Jen jsem přikývl a obrátil svůj zrak zpět na školní pozemky.

Až do pondělí prvního, jsem fungoval stejně. Ten den začal jako každý jiný během posledních tří týdnů. Za ten týden se vlastně nic nezměnilo. Lily s Jamesem se akorát drželi za ruce, házeli po sobě zamilované pohledy a sem tam se políbili. To byla jediná změna. Hope se pořád neprobrala a já začínal šílet.

„Posloucháte mě, pane Blacku?" vytrhla mě z myšlenek Minnie. Bylo přeměňování a já zase nedával pozor. Neustále jsem se utápěl ve svých myšlenkách, a když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem Minnie se starostlivým výrazem na tváři. Nezlobila se. Jen mě litovala. Přes to, že se to snažila nedávat najevo, měla strach i ona. Strach, který měla vepsaný ve tváři pokaždé, když se na mě podívala nebo se někdo zmínil o Hope.

„Omlouvám se, paní profesorko."

„Měl byste se alespoň vyspat, pane Blacku," povzdechla si, „a madam Pomfreyová říkala, že bude v pořádku, tak nemějte strach," dodala a pousmála se. Jen jsem kývl a nadále jsem se utápěl ve svých myšlenkách. Formule proběhly stejně, jako ostatní hodiny, na obědě se Lily podařilo do mě něco dostat a obrana, která byla po obědě vypadala stejně, jako vždycky. Po obraně jsme měli volno, takže jsme se jako každý den vydali na ošetřovnu. Seděl jsem u ní, držel jsem ji za ruku a díval jsem se na její bledou tvář. Nevykazovala jedinou známku života. Po chvíli mi začaly slzy stékat po tvářích a někdo mi stiskl rameno. Otočil jsem se a uviděl Lily, která se na mě povzbudivě usmála, i přes fakt, že sama zadržovala slzy. Úsměv jsem jí oplatil a pokračoval v pozorování Hope. Byli jsme na odchodu, když sebou najednou škubla, otevřela oči a posadila se. Všichni jsme se na ni usmáli a já vydechl, že jsme se o ni báli. Chtěl jsem ji jít obejmout, ale zastavil mě její hlas.

„Kdo jste?" zeptala se zmateně a Lily mě chytila za ruku. Potřeboval jsem její oporu, „a kde to jsem?" začala se rozhlížet kolem sebe.