„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Sirius

Když jsem se vzbudil, zjistil jsem, že jsem propásl snídani. Kluci už se o něčem bavili, tak jsem vykonal ranní hygienu a přidal jsem se k nim.

„Co budeme dělat odpoledne?" zeptal jsem se asi po hodině.

„No," začal Dvanácterák, „já budu s Lily a Náměsíčník jde s Lottie do knihovny."

„Takže budu sám. Chápu."

„Můžeš být s Alex," řekl Náměsíčník.

„Ta určitě bude s Jess."

„Jess má rande s Edwardem," oznámil mi Dvanácterák.

„S Reedem?" zeptal jsem se.

„Jo. Konečně ji pozval. Měl jsi ji vidět, když nám to dneska oznamovala," zasmál se Náměsíčník.

„Co budeš dělat ty?" otočil jsem se na Červíčka.

„Asi zůstanu tady, ale ty bys vážně měl jít za Alex."

„Což mi připomíná," ozval se zase Dvanácterák, „co jste včera sakra dělali? Čekali jsme na vás asi hodinu, potom jsme šli spát."

„Šli jsme ještě do kuchyně a nějak jsme se tam zasekli," pokrčil jsem ramena.

„A vážně si jsi jistý, že jste jenom kamarádi?" začal zase James.

„Jo jsem," protočil jsem očima, „a teď už pojďte, už je oběd," řekl jsem s pohledem upřeným na hodiny.

„Co máš odpoledne v plánu?" zeptal jsem se Hope. Už jsme byli ve Velké síni a obědvali jsme.

„Když mi holky řekly, že na mě dneska nemají čas, napadlo mě, že budu s jedním klukem, ale teď mi došlo, že nevím, jestli už něco nemá nebo tak," podívala se na mě. Tak jsem asi bez šance, pomyslel jsem si. Au?

„Tak by ses ho asi měla zeptat. Jinak to nezjistíš," usmál jsem se falešně. Vážně mi do smíchu nebylo.

„Jo to bych měla," usmála se a otočila se na mě úplně, „strávíš se mnou dneska odpoledne?" zeptala se a mně jakoby spadl obrovský kámen ze srdce.

„Moc rád," zasmál jsem se., „půjdeme k jezeru?" navrhl jsem.

„To by bylo fajn," věnovala mi další z jejích úžasných úsměvů.

„Tak ve dvě?"

„Budu tam."

„Takže máte rande?" zeptal se Dvanácterák, když jsem se chystal k odchodu.

„Byl bych rád, ale ne. Ona to jako rande stoprocentně nebere."

„Je to s váma těžké, víš to?"

„To je život Dvanácteráku. Sám víš, že nikdo si nepřeje, abych pro ni byl víc než kamarád než já," povzdechl jsem si.

„Dáte se dohromady, uvidíš. Jste si souzený," usmál se na mě povzbudivě Dvanácterák.

„Jo jasně," uchechtl jsem se a následně si znova povzdechl, „radši mi řekni, co ty a Lily."

„Jsme kamarádi. A myslím, že dost dobří. Doufám, že budeme něco víc," usmál se zamilovaně.

„Sluší vám to spolu." Jen se usmál a koukl na hodiny.

„Už bys měl jít. Za chvíli jsou dvě. Já mám s Lily sraz až za půl hodiny." Jen jsem přikývl a vydal se k jezeru. Chvilku jsem čekal, než se za mnou ozval hlas dívky, kterou jsem tolik miloval.

„Čekáš dlouho?" zeptala se.

„Teď jsem přišel," otočil jsem se na ni s úsměvem. Byla krásná. Měla na sobě světle růžový svetřík, vepředu zastrčený v černých roztrhaných kalhotech s černým páskem a teniskami stejné barvy.

„To je dobře. Lily mě zdržela. Povídaly jsme si a úplně jsme zapomněly na čas," uchechtla se.

Procházeli jsme se kolem jezera, když přišla řeč na Lily a Jamese.

„Má ho ráda?" zeptal jsem se.

„Jo a myslím, že víc než to. Jen si to nechce přiznat."

„Slušelo by jim to spolu."

„To ano, ale znáš Lily," povzdechla si, „a Removi s Lottie by to taky slušelo."

„Remus se bojí. Vždyť to víš."

„Jo, ale jí by to nevadilo. Miluje ho, stejně jako on ji. Měl by jí to říct. I Lily a Jess."

„Ano, ale dokud se nerozhodne sám, my s tím nic neuděláme."

„Já vím a hrozně mě to ničí."

„Hele, když mluvíme o Removi. Nechceš mi ukázat, v co se měníš?"

„Fajn, ale přeměníš se taky," zasmála se a já přikývl. O pár sekund později už přede mnou stála fenka, podobná mé psí podobě. V tu chvíli jsem si vzpomněl na první hodinu obrany tohoto roku. Teda, na jednoho z patronů, abych byl přesnější. Jen jsem zatřepal hlavou a přeměnil jsem se taky. Běhali jsme kolem jezera a dělali blbosti, ale když se začalo stmívat, museli jsme se přeměnit zpátky a jít na večeři. Museli jsme odříkat tu skvělou formuli, která měla zařídit, že všechna naše kouzla z předchozího večera se ukážou. Těšil jsem se na výraz hadů, až zjistí, že jim kluci trochu upravili obličeje. A na výrazy kluků až se jim změní barva kůže a vylije se na ně sliz vlastně taky.

„Oni nás fakt zabijou Siriusi," ozvala se Hope, když jsme vcházeli do Velké síně.

„Oni to zvládnou. Hlavně Minnie nebude nadšená. Bude z toho školní trest."

„Ale ten dostanou i kluci. Je jasné, že v tom mají prsty taky."

Sedli jsme si ke stolu a Brumbál řekl svůj proslov a popřál nám dobrou chuť. Potom tleskl a na stole se objevilo jídlo. Šlo vidět, jak všichni postupně začali měnit barvu, když se napili. Elis nás nezklamala. S Hope jsme si jen pod stolem plácli a jedli jsme dál. Naši nejlepší přátelé už tak nadšeně nevypadali a James nás propaloval dost nepříjemným pohledem, ale to nás vůbec nezajímalo.

Když všichni dojedli, začali jsme odříkávat tu skvělou formuli. Když jsme skončili, celá Velká síň a všichni v ní-kromě mě a Hope-byli od slizu a barvy, několik hadů a namyšlených fiflen z ostatních kolejí mělo trochu vylepšený obličej a učebny a společensky musely taky vypadat úžasně.

„Pane Blacku," mířila si to k nám naštvaná Minnie, „za týden v sedm hodin, budete před mým kabinetem. Všech pět." Řekla a sjela pohledem ze mě, přes Remuse, Petera a Jamese až na Hope.

„Ale vždyť my jsme taky celý od slizu a barvy a máme nezdravou barvu kůže," protestoval James.

„To sice ano pane Pottere, ale to, že vás pan Black se slečnou Whitovou takto převezli, neznamená, že zůstanete bez trestu. Pokud mě nechcete přesvědčit, že s tím nemáte nic společného," podívala se na něj přísně Minnie, „tak?"

„Vlastně jsme možná pomáhali," sklopil James hlavu.

„Tak, příští sobotu v sedm, pane Pottere," řekla a odešla.