„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Sirius

„Holkám jste ráno nechtěli říct, o čem se s Remem pořád bavíte," podíval jsem se na Hope, když jsme večer stáli na astronomce.

„A?" zeptala se a zvedla obočí.

„Mně bys to mohla říct, ne? Pokud jsem to správně pochopil, má to něco společného s jeho malým chlupatým problémem."

„Je to mezi mnou a Remem. Nemusíš vědět všechno," ušklíbla se Hope.

„Ale notaak," přitáhl jsem si ji blíž k sobě.

„Tak fajn," řekla po chvíli poraženě, „ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš. Remus nechtěl, abyste to věděli."

„Slibuju," usmála jsem se vítězně.

„Jak jste na konci prosince, ty poslední dva dny byli pořád pryč, donutila jsem Rema slíbit, že holkám řekne, že je vlkodlak. Jen jsme si neřekli kdy. Dala jsem mu čas. A teď se mi podařilo ho donutit slíbit, že jim to řekne do konce dubna. To je celé."

„Proč jsme to neměli vědět?" zeptal jsem se zmateně.

„Jste až moc otravní," pokrčila Hope rameny.

„Takže ty jsi o mě myslíš, že jsem otravný?"

„Myslím si o tobě spoustu věcí," ušklíbla se.

„Na příklad?" zvedl jsem obočí.

Že jsi egoistický idiot," uchechtla se.

„To od tebe bylo hrubé," zatvářil jsem se ublíženě a o krok jsem od ní ustoupil.

„Ale prosím tě. Nedělej herečku," zasmála se a dala mi pusu na tvář.

„Tak mi dej tu pusu alespoň pořádnou," udělal jsem psí oči.

„Počkej, zamyslím se," dělala, že přemýšlí, „ne."

„Ale notek."

„Ne."

„Fajn, tak já půjdu za Emily. Ta mi ji určitě dá."

„Jak chceš. Ale pak si nestěžuj, až si najdu někoho lepšího. Někoho, kdo si místo mě nevybere nějakou kravku, která ho chce jen kvůli tomu, jak vypadá," podívala se mi do očí s kamenným výrazem ve tváři a mně došlo, že jsem to asi přehnal.

„J-já jsem to tak nemyslel. Promiň," začal jsem se hned omlouvat, „jen jsem si dělal legraci."

„Já vím, Siriusi. Ale víš, jak se teď bojím. Bojím se toho, co chystá. Nevíme, co se jí honí hlavou, a vím, že i ty máš strach. Poznám to na tobě," řekla a sklopila hlavu. Měla pravdu. Taky jsem se bál. I když jsem ji pořád ujišťoval, že bude všechno v pořádku. Nevěděl jsem, čeho všeho je Emily schopná. Bál jsem se, že třeba někomu ublíží. Kdyby se Hope stalo něco dalšího, asi bych to už nezvládnul.

„Máš pravdu. Bojím se. Bojím se, že ti něco udělá. Nezvládnul bych to, kdyby se ti něco stalo, a nevíme, čeho všeho je Emily schopná. Takže ano, bojím se. Ale vím, že my to zvládneme. Ať se stane cokoliv. Spolu to překonáme. To ti slibuju. Takže hlavu vzhůru princezno, padá ti korunka," chytla jsem její bradu a zvedl ji, takže jsme si navzájem koukali do očí.

„Miluju tě," usmála se na mě.

„Já tebe taky," oplatil jsem jí úsměv, políbil jsem ji a přitáhl jsem si ji do obětí.

Ten večer na astronomce opět usnula. Nevadilo mi to. Opatrně jsem ji vzal do náruče a odnesl jsem ji k nám na pokoj. Tam jsem ji položil na mou postel, vykonal jsem večerní hygienu a lehl jsem si k ní. Než jsem zavřel oči, ještě jsem jí dal pusu do vlasů, jednou rukou jsem ji objal kolem pasu a přitáhl jsem si ji blíž k sobě.

Když jsem se ráno probudil, Hope už byla vzhůru a pozorovala mě. Musel jsem se nad tím pousmát.

„Dobré ráno," usmál jsem se na ni.

„Dobré," oplatila mi úsměv a přitiskla se víc ke mně. Usmál jsem se a dal jsem jí pusu do vlasů. Takhle jsme tam leželi v objetí několik minut, než se vzbudili kluci.

„Divil bych se, kdybys tu nebyla," ozval se jako první Dvanácterák.

„Ty aby ses neozval," uchechtla se Hope.

„Taky tě mám rád," zasmál se Dvanácterák.

„A kdo ne?" oplatila mu Hope a odtáhla se ode mě, „už půjdu. Musím ještě do sprchy," dala mi rychlou pusu a než jsem stihl něco namítnout, byla pryč. Jen jsem se pousmál, ale když jsem si vzpomněl na náš večerní rozhovor o Emily, úsměv mi z tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil.

„Děje se něco?" zeptal se Dvanácterák.

„Já jen-," zasekl jsem se. Nechtěl jsem je zase zatěžovat hloupostma, tak jsem nakonec zavrtěl hlavou, „to nic. Je to blbost."

„Tichošlápku, prostě nám to řekni, jo? Stejně to z tebe dostaneme. Tak to neprodlužuj. Něco se děje, to na tobě vidíme. Jen nevíme co," protočil Náměsíčník očima.

„Bojím se, stačí?!" vyjekl jsem a rozhodil jsem rukama, „bojím se toho, co Emily udělá! Bojím se, že se Hope něco stane! Bojím se, že ji ztratím a nezískám zpátky. Že ji kvůli Emily ztratím nadobro," s posledním slovem se mi zlomil hlas a složil jsem hlavu do dlaní. Ze začátku jsem na ně křičel, ale postupně byl můj hlas tišší a tišší, až jsem nakonec jen šeptal. Bylo mi příšerně. Jako by se to, co jsem Hope večer řekl, úplně vytratilo. Jako by to nemělo žádnou váhu.

„Myslel jsem, že jste o tom mluvili," řekl zmateně James.

„To ano. Dokonce i včera večer. Ale já prostě nevím. Mám takové špatné tušení. Jako by se mělo něco stát. Něco špatného," povzdechl jsem si.

„Siriusi," začal Náměsíčník, „miluješ ji, ne?" zeptal se a já jsem zmateně přikývl. Nechápal jsem, kam tím míří, „a ona tebe, že?" zase jsem jen přikývl, „tak čeho se bojíte? Jste spolu, s tím nemůže Emily nic udělat, a kdyby někomu ublížila, riskovala by školní trest a odečtení Havraspárských bodů nebo rovnou vyloučení ze školy."

„Asi-asi máš pravdu," vypadlo ze mě nakonec, i když jsem si pořád myslel své. Část mě prostě tušila, že se něco stane.

„Ahoj Siriusi,"ozvalo se vedle mě najednou. Už byly čtyři a já jsem byl na cestě ze sovince do společenky. Byl jsem poslat Hope růži. Jasně, mohl jsem ji dát přímo jí, ale takhle to mělo svoje kouzlo. Posílal jsem jí jednu skoro každý den. Většinou i se vzkazem.

„Co chceš?" otočil jsem se na Emily. Neměl jsem na ni náladu.

„Přišla jsem si v klidu popovídat."

„Ale prosím tě, ty sis přišla jen popovídat? A ještě k tomu v klidu? Nesnaž se být vtipná," protočil jsem očima. Když jsem to dořekl, zaslechl jsem kroky a hlasy. Ty ale utichly ve chvíli, kdy Emily promluvila.

„Přišla jsem zakopat válečnou sekeru a popřát ti štěstí do vztahu s Whitovou," usmála se falešně.

„Ale notak. Myslíš, že ti to budu věřit?" ušklíbl jsem se.

„Fajn. Máš pravdu. Přišla jsem za tebou kvůli něčemu jinému," ušklíbla se i ona. Ale její úšklebek nebyl posměšný, jako můj. Ten její byl zlověstný.

„Tak co chceš?" zavrčel jsem na ni a o pár sekund později jsem měl před obličejem její hůlku. Jen jsem se na ni vyděšeně podíval a čekal, co udělá.

„Obliviante."

Ahoj lidi, chtěla bych se omluvit, že nevycházely kapitoly. Neměla jsem na psaní vůbec náladu. Tak se omlouvám a dneska trochu delší.

S nápadem na tenhle díl (nebo minimálně na jeho konec) mi pomohla má skvělá a úžasná kamarádka 99KatteyMistyBlack99 (která mi dělala i cover). Takže DĚKUJU zlato❤️

Love you all❤️Barča