„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Alex

Zbytek dne jsem strávila s holkama. Po večeři jsme si ještě chvíli povídaly, než jsem se začala chystat. Vzala jsem si na sebe jen kalhoty a tričko. V pokoji bylo teplo a já měla ještě čas. Mikinu jsem si vzala až při odchodu. Na astronomku jsem došla deset minut před desátou, tak jsem se opřela o zábradlí a koukala jsem na školní pozemky. Zase jsem nad tím vším přemýšlela, když si někdo stoupnul vedle mě.

„Takže," otočila jsem se na něj, „co potřebuješ?"

„Hope. Já. Vím, že jsem to podělal. A hrozně moc mě to mrzí. Byl jsem idiot. To, že jsem o tebe přišel, bylo to nejhorší, co se mi kdy stalo. Vím, že na to nejde zapomenout a to ani nechci. Jen mi dej prosím ještě jednu šanci. Slibuju, že už to znova nezkazím. Hrozně mi chybí tvoje objetí. To, jak jsme se spolu smáli. Jak jsme spolu dělali úkoly. Jak jsme si dělali ze všech srandu. Chybíš mi ty. Snažím se kvůli tobě změnit. Abych ti dokázal, že dokážu být takový, jako dřív. Chovám se k tobě jako dřív a od začátku roku jsem nikoho neměl. Udělám cokoli, jen mi prosím odpusť a dej mi druhou šanci. Prosím," dokončil svůj monolog a v očích se mu zaleskly slzy, tak sklopil hlavu. Tohle mě dostalo. Změnil se kvůli mně. Abych mu odpustila. V tu chvíli jsem měla jasno. Rozhodla jsem se poslechnout srdce. To co řekl, mi úplně vyrazilo dech.

„Siriusi," začala jsem a zvedla jsem mu hlavu tak, aby mi koukal do očí, „taky mi chybíš. Už pár dnů přemýšlím nad tím, že ti odpustím, ale hrozně jsem se bála, že to uděláš znova. Mozek mi to prostě nechtěl dovolit. Ale teď. Už jsem si stoprocentně jistá tím, co chci. Celou tu dobu jsi mi tak moc chyběl. Takže Siriusi, odpouštím ti," usmála jsem se na něj. Rozzářily se mu oči a na tváři vykouzlil obrovský úsměv. Pár sekund na to, mě objal, zvedl do vzduchu a zatočil se se mnou. Byl hrozně šťastný. Oba jsme byli.

„Taky jsi mi chyběl, ale už mě můžeš pustit," zasmála jsem se po pár minutách.

„Ale mně se nechce. Dlouho jsem tě neobjímal. Musím to dohnat."

„Panebože," vyjekla jsem se smíchem, „ty tu chceš stát ještě týden."

„Klidně i dva," zasmál se, ale chvíli na to mě pustil.

„Začala bych tě štvát. Nevydržel bys to."

„Myslíš?" ušklíbl se a zvedl obočí.

„Vím to," oplatila jsem mu úšklebek.

„Fajn. Jelikož nemám dva týdny na to, abych tady stál a objímal tě, nemůžu dokázat, že se mýlíš, ale zvládnul bych to."

„Jo jasně."

„Vážně jo, ale jelikož se s tebou nechci hádat, nechám tě si myslet, že ne."

„Když myslíš," uchechtla jsem se a nastalo ticho. Ale ne takové to trapné, nýbrž to příjemné, kdy si užíváte přítomnost toho druhého. Stáli jsme tam takhle několik minut, než se znovu rozproudila konverzace. Po chvíli jsme si vedle sebe sedli na zem. Byli jsme unavení a nechtělo se nám stát. Povídali jsme si hodiny a poslední co si pamatuju, je to, jak jsme se bavili o Jamesovi a Lily a já cítila, jako se mi zavírají oči. Potom si vybavuju, že Sirius zašeptal „dobrou noc," a někam mě nesl.

Když jsem se ráno probudila, někdo mě objímal. Otevřela jsem oči a zjistila, že jsem v pokoji pobertů, a když jsem se otočila, uviděla jsem spícího Siriuse. Bylo mi jasné, že jsem musela usnout na astronomce. Jen jsem se pousmála a dál jsem ho pozorovala.

„Budeš na mě koukat ještě dlouho?" ozval se po chvíli Sirius.

„Počkej, zamyslím se," dělala jsem, že přemýšlím, „jo. Dlouho jsem neměla tu možnost."

„To že jsme se nebavili, neznamená, že ses nemohla kochat mou dokonalostí," ušklíbl se.

„To sice ne, ale měla jsem nasazené brýle nenávisti, víš?" zasmála jsem se, „neměla jsem potřebu na tebe koukat," ušklíbla jsem se, „egoisto," dodala jsem po chvíli.

„To odvoláš," zatvářil se ublíženě, ale cukaly mu koutky.

„Nemám důvod. Jsem pouze upřímná," řekla jsem vážně.

„No počkej," zasmál se a začal mě lechtat.

„F-fajn. O-omlouvám se!" dostala jsem ze sebe mezi smíchem.

„Takže to odvoláváš?" přestal mě lechtat a sedl si vedle mě.

„Ani náhodou," zasmála jsem se a rozběhla jsem se pryč. Běžela jsem do dívčích ložnic. Náš pokoj byl prázdný. Až v tu chvíli mi došlo, že kluci v pokoji taky nebyli. Pokrčila jsem nad tím rameny a šla jsem vykonat ranní hygienu. Když jsem byla hotová, zjistila jsem, že už je poledne. Holky pořád nebyly v pokoji, tak jsem se šla podívat do společensky. Už od schodů jsem viděla, jak tam sedí. Peter seděl v křesle a Lily, James, Remus a Lottie seděli na gauči. Jen Jess tam nebyla. Chvíli jsem je jenom pozorovala. Byli jako dva páry-a Peter.

„Budeš tady stát ještě dlouho?" ozvalo se mi po chvíli u ucha a já jsem leknutím nadskočila.

„Fuj Siriusi. Tohle mi nemůžeš dělat. Víš, jak jsem se lekla?" otočila jsem se na jmenovaného.

„To bylo za to, že jsi to neodvolala."

„Prosím tě. Nemůžu přece odvolávat pravdu. A teď pojď. Sedneme si k nim."

„Ahoj lidi," pozdravila jsem je.

„No ahoj vy dvě hrdličky," zasmál se James a já ho probodla pohledem.

„To spíš vy vypadáte jako dva zamilované páry," zasmála jsem se.

Povídali jsme si pár minut, a pak jsme se vydali na oběd, kde se k nám připojila i Jess, která celé dopoledne strávila s Edwardem.

Po obědě jsme si s holkama povídaly, ale Jess pak šla zase za Edwardem a Lily s Lottie musely napsat esej do přeměňování. Já s Jess  jsme ji měly už napsanou, takže jsem tam nakonec zůstala sama. Chvíli jsem si četla, ale nakonec jsem se rozhodla jít za klukama. Seděli ve spolčence a plánovali žertíky.

„Tak co provedeme na Předvečer všech svatých?" zeptal se James.

„Nevím, došly nám nápad," povzdechl si Sirius.

„Já bych něco měla," ozvala jsem se u Siriusova ucha a ten mě propíchl pohledem, ale po chvíli se usmál.

„Povídej," pobídl mě a posunul se, abych si vedle něj mohla sednout.

„Takže, hadům bych vylepšila společenku. Co se týče Mrzimoru a Havraspáru, nebyla bych tak zlá, jako u hadů. Z Nebelvíru bych akorát vylepšila ksicht pár holkám z tvého fanklubu, pokud nejsi proti. A ve velké síni bych pak udělala něco většího. Třeba nějakou barvu, nápis a podobně," ukončila jsem svůj monolog.

„To zní dobře," usmál se na mě Remus.

„Budeš to organizovat s náma?" zeptal se Sirius.

„Pokud vám to nebude vadit, ráda."

„Jasně že ne. Předvečer všech svatých je příští sobotu, takže bychom to měli zorganizovat v pátek," řekl Jimmy.

„A budeme se muset rozdělit, abychom to stihli," připomněl Remus.

„Fajn, ale počítejte s tím, že chci plánek. Nechci potkat Filche," ozvala jsem se pro změnu zase já a kluci na mě vykulili oči. Já zapomněla, že mám vědět jen o plášti. Ups.

„J-jak o něm víš?" zakoktal se Sirius.

„Prosím tě. Nejste tak nenápadní. Vím o plánku, o tom, že bydlíš u Potterových, znám vaše přezdívky, i jejich význam," protočila jsem očima a Remus zbledl.

„Reme klid," začala jsem ho uklidňovat, „kdybych se tě bála nebo bych tě kvůli tomu chtěla odříznout, dávno bych to udělala."

„Ale vždyť jsem monstrum," sklopil hlavu.

„Nejsi. Nemůžeš za to a jsi dobrý člověk. Měl bys to už konečně pochopit. I to, že Lottie by to nevadilo."

„Lottie?" nechápal.

„Ale notak. Vidím, jak na sebe koukáte. Měl bys jí říct, co k ní cítíš."

„Musel bych jí říct i to, že jsem zrůda a to bych o ni přišel úplně," povzdechl si.

„Nejsi zrůda. Nepřišel bys o ni. A slib mi, že nad tím budeš přemýšlet."

„Slibuju," usmál se na mě.