Láska za milion ✓ || Changki

4. kapitola

Changkyun

Unaveně si protáhnu krk, když sedím dlouho do noci v kanceláři. S povzdechem si ještě naposledy projdu všechny podklady, které budu potřeba pro financování centra na léčbu dětské obrny. Zavřu na chvíli oči a napiju se už studené kávy. Promnu si zátylek. Hned mě zapálí oči, když si vzpomenu na dnešní odpoledne.

Zrovna jsem si nesl oběd zpět do kanceláře. Měl jsem dobrou náladu, projekty, které jsem rozhodl financovat, byly schválené a já s tou radostnou zprávou šel za babičkou. Rovnou jsem jí nesl i její oblíbený mátový čaj v doufání, že trošku upevním náš vztah. Mohly bychom si dát večer třeba večeři. Vyjel jsem výtahem až k její kanceláři. Moje ruka už směřovala ke dveřím, abych zaklepal, ale ztuhl jsem ještě dřív, než jsem mohl, když jsem uslyšel za dveřmi hlasy. Dokázal jsem zcela jasně rozeznat o čem se baví.

„Jo, já vím, že je to Changkyunova práce, sama jsem to schvalovala a byla bych ráda, kdyby tam mohl jít on, ale v očích veřejnosti je k libosti více Junpyo, díky němu ty projekty mají více popularity, kdyby to bylo na Changkyunovi, tak...by ta dětská hřiště veřejnost asi ani navštěvovala, báli by se, že tam najdou stříkačky a použité kondomy. Nevím, co s ním mám dělat, možná by bylo lepší, kdyby tady vůbec nebyl, nemusela bych se tak rozmýšlet, komu přenechám firmu. Řekni Junpyovi, že jsem rozhodla, aby na to otevření dětského koutku v centru Velia šel on a ještě... řekni Changkyunovi, aby se kolem toho koutku nepotuloval, nechci, aby s tím byl, jakkoliv spojovaný, už tak mě zklamal dost. Kdyby se jen choval lépe, byl by perfektní pro tu pozici, ale momentálně, si myslím, že bude lepší, kdyby zmizel někam do ciziny, na pár let, aby o něm nikdo neslyšel." ukončí svůj monolog hlas, který jsem dlouho znal jako příjemný a vřelý, vždy plný respektu. Sklopím hlavu a rychle odstoupím od dveří zpět do výtahu. Takže...to ona schvaluje ty otvíračky. Myslel jsem, že to rozhoduje rada, ale...je to její rozhodnutí. Povzdechnu si a hned, jak dojdu do kanceláře, tak hodím čaj do koše a naštvaně kopnu do stolu s hlasitým výkřikem. Možná bych měl vážně odjet, od toho všeho, nechat Junpya, ať má firmu a já bych měl klid. Jenže část mého já, podstatně větší, nechce. Chce tu zůstat a bojovat za to, co je moje. Změnit názor všech a ukázat jim, že ano, jsem možná děvkař a rád si užívám, rozhazuji sem tam peníze, ale nejsem žádný hajzl, co hází štěňaty na basketbalový koš nebo s koťátky hraje bowling. Nejsem žádná necitelná zrůda, která má jen peníze a myslí si, že si může vše koupit. Jenže, názory nejdou, tak lehce změnit. Jakmile si vás lidé zaškatulkují do jedné přihrádky, můžete dělat cokoliv chcete, ale v té přihrádce nadosmrti zůstanete. Nehledě na to, že media na mě trží peníze, takže i kdybych se snažil, tak by ze mě stejně udělali toho špatného, abych se nedostal mimo jejich dojnou oblast.

Sbalím si všechny věci a zamknu kancelář a s povzdechem nasednu do auta a dojedu domů.

„Máš tak ztuhlá ramena." zašeptá mi hlas do ucha, když sedím na gauči. V ruce mám skleničku s whisky a dvěma kostkami ledu. Občas se sklenkou zahoupu a sleduju, jak se kostky točí kolem okraje skleničky, zatímco nechávám ruce, aby klouzali z mých ramen na moji hruď, a přitom rozepínali knoflíčky od košile.

„Nevím, jestli mám dneska náladu." Řeknu stroze a zadívám se přes rameno na Sungjina, který stál za mými zády a nakláněl se přes okraj sedačky.

„Tak to abych ti tu náladu zvedl." zašeptá mi do ucha a já sebou trhnu, když mě začne líbat na krku a nechám si od něj skleničku vzít. Moc dobře ví, že mám citlivý krk a využívá toho a netrvá to dlouho, než spolu na sedačce skončíme, zatímco místnost zaplní jeho steny.

„Přijdeš mi nějak utrápený," protáhne se a začne se pomalu oblékat. Jen zakroutím hlavou. „možná jsem jen děvka, ale i tak se mnou můžeš mluvit o pocitech." zasměje se a vleze si ke mně na klín. Protočím oči.