Láska za milion ✓ || Changki

17. kapitola

Kihyun

Musím přiznat, že takhle jsem se snad v životě nebavil. Ani nevím, kdy jsem se naposledy smál takhle od srdce, upřímně, až mě bolely břišní svaly z toho, jak moc se směju.

„Kihyun!" vyjekne Changkyun dotčeně, když se můžu smíchy potrhat. „Co je!" dodá, když neví, čemu se směju, ale já se dokážu mezi smíchem sotva nadechnout, natož tak, abych dokázal mluvit. Chengie si zatím hraje se šroubky, když vidí, že zrovna nemontujeme. Poctivě je třídí na dvě hromádky.

„T-To," snažím se mluvit a lapám po dechu, zatímco se Changkyun víc a víc dotčeně nafukuje, jak se nemůžu vymáčnout. „t-to jsou přece madla na šuplíky." Hýkám smíchy, zatímco ukazuju na komodu, které Changkyun sice přidělal nožičky, ale ve skutečnosti to nejsou nožičky ale madla na šuplíky. Vytřeští oči a podívá se do návodu, nakonec mu to ale nedá a začne se taky smát. A tak se oba smějeme jako by nám přeskočilo. Rozhodneme se tedy, že to budeme stavět společně, takže mi Changkyun pomůže dostavět postel. Už toho ani moc nechybí, akorát musíme uchytit rošt a pak rozbalit matraci a bude hotovo.

Když jsem je předtím pozoroval...jak spolu malovali...cítil jsem tak zvláštní pocit. Ten pohled byl moc krásný, to, jak byl Chengie šťastný, to, jak se spolu smály. A potom, když mi Chengie ukazoval ty obtisky dlaní s tím, že tam moje dlaň chybí...tak zvláštně mi poskočilo srdce. Ne, neměl bych si na to zvykat, ale...nedá se to neshledávat nádherným. I to, jak jsme u něj přespávali, společně snídali a chystali se...jako bych najednou přišel na to, co mi celou dobu chybí. Jako by Changkyun byl to, co nám chybělo. Ale ne, nad tímhle nemůžu přemýšlet...ne, vím, že mezi námi určitě není jen práce, myslím, že...to ani není kvůli té smlouvě, ale i tak určitě v tom nejsou žádné city. Ne jiné, než kamarádské. Ale i přesto...nemůžu se bránit úsměvu, kdykoliv je vidím. Chvílemi mám pocit, že jsem Chengieho nikdy neviděl tak šťastného.

„Do p-" slyším z pokoje, když jsem na chodbě a hned Changkyuna okřiknu. Znám Chengieho a rozhodně nechci, aby utíkal tady po bytě, řval do píči a pak to ještě nedejbože použil ve školce. Dojdu do pokojíčku a zase se směju. Dal jsem jim za úkol povléknout novou matraci, řekl jim někdo, že prostěradlo patří na matraci? Způsob oblékání matrace tak, že je Changkyun zamotaný v prostěradle...zajímavé. „Co kdybys mi pomohl!" vyprskne Changkyun, když slyší můj pobavený smích.

„Jistě, jistě," Zasměju se a začnu ho vymotávat z prostěradla. „asi to raději udělám." Zasměju se.

„No jo, každýmu takové věci nejdou!" zaprská a já se zasměju. Čím víc ho poznávám, tím víc přicházím na to, že je jako štěně. A sám sobě si nadávám za to, že to na něm shledávám roztomilým. Možná už mi dočista přeskočilo?

Složit komodu byla opravdu maturita, ale ve finále se nám to podařilo. Changkyun mi ji pomohl přirazit ke zdi a naskládat do ní věci, říkal jsem si, proč je takové ticho, ale bylo to tím, že si Chengie s hračkami vlezl do postýlky, kde právě usnul. Muselo být náročné podávat nám šroubováky a šroubky s podložkami.

„Moc děkuju za pomoc," Usměju se, když v tichosti uklidíme Chengieho pokoj a zavřeme mu od pokojíčku dveře. „máš pozítří čas?" zeptám se ještě, když Changkyun hledá klíče od auta, dojdu ke komodě, na které leží v talířku a podám mu je.

„Mh, mám." Přikývne a povytáhne zvědavě obočí.

„No, Chengie má narozeniny, takže...bude určitě moc rád, když přijedeš. Ráno bych to s ním chtěl oslavit, dát mu dárečky a dort a pak bychom mohli někam na oběd a do toho zábavního parku Black Desert." Vychrlím na něj své nápady, ale on se nadšeně usměje.