Láska za milion ✓ || Changki

36. kapitola

Changkyun

„Tatínku, půjdeme na zahradu?" drbne do mě Chengie po jídle. Zadívám se na něj a usměju se na Kihyuna, který akorát sklízí špinavé nádobí. Usměje se na mě stejně nádherně jako vždy.

„Dobrá, ale jen na chvíli." usměju se a nechám se tím třeštidlem táhnout ven. Vyjdeme na krásně upravenou zahradu. Nadechnu se vůně květin a jara. Rozložíme si na posekané trávě deku a Chengie si přinese panáčky, se kterými si začneme hrát.

„Ať mi nedostanete úpal." zvednu hlavu, když výrazné sluníčko zmizí a my se ocitneme ve stínu, když Kihyun nastavuje slunečník. Sedne si k nám na deku. Těsně vedle mě. Obejmu ho kolem pasu a zadívám se do jeho nádherných očí.

„Miluju tě, Kyunnie." slyším jeho nádherná slova a neubráním se úsměvu.

„Já tebe taky." řeknu mu to na zpět a pohladím ho po tváři, než mu vtisknu jemnou pusu.

„Ale je čas, aby ses vzbudil." zašeptá mi do rtů. Zamračím se. Vzbudil? Proč bych se měl probouzet. Zadívám se kolem sebe, vytřeštím oči, když svět kolem mě začne zahalovat bílo, jen bílo, zahradu kolem nás, Hyunshikův dům, který je opravený a ve kterém žijeme, Chengieho a nakonec s výkřikem jeho jména i Kihyun. Dokud nejsem v bílém světě úplně sám.

Cítím, jak mám celé tělo těžké, jak jen samotný nádech stojí moje tělo nespočet úsilí. Zamračím se a pokusím se otevřít oči. Oční víčka se mi zdála těžší než samotný svět. Jakmile se mi to ale podaří, tak mě do citlivých očí praští prudké bílé světlo. Dlouhou dobu mžourám, neschopen zaostřit na nic určitého. Vidí rozmazaně a jen tvary kolem sebe. Po dlouhé době mrkání a mžourání se mým očím podaří zorientovat. Rozhlédnu se kolem sebe. Z přemýšlení, kde to jsem, a že ani jeden kousek pokoje nevypadá jako můj byt sebou trhnu, když mě vyruší pípání přístrojů, jejichž zvuk konečně doputuje až k mým uším. Jako bych měl zpomalený mozek. Najednou mi ale dojde, kde to jsem a vytřeštím oči. Dřív ale než začnu přemýšlet, co se sakra stalo dovnitř vtrhne sestra. Vytřeští na mě oči a nadšeně se usměje.

„Pane Lim, panebože, jste vzhůru," dojde pomalu ke mně. Hledám na ní a snažím se pochopit, co se děje. „hned vám zavolám doktora, vše vám hned vysvětli." usměje se na mě a hned zase odběhne, bez toho, aniž bych byl schopen se jí na cokoliv dotázat. Netrvá to dlouho, než dovnitř vejde muž v bílém plášti.

„Dobrý den." usměje se na mě. Chci mu odpovědět, ale nemám ani sebemenší sílu ze sebe vyloudit zvuk. Cítím, jak mám v puse a v celém krku sucho, jako bych byl na poušti. Doktor hned pokyne sestře, která ke mně dojde a dá mi napít neslazeného nevýrazného čaje, hádám.

„Dobrý den." Vyloudím ze sebe a lehce kývnu hlavou. Chci se zeptat, ale on hned začne.

„Pane Lim, uděláme vám teď několik testů, abychom věděli, jak jsme na tom," kývne na mě. Jen přikývnu s tím, že budu spolupracovat. „řekněte mi celé své jméno a datum narození." pokyne ke mně rukou.

„Lim Changkyun, 26. 1. 1994." zadívám se na doktora, hned přikývne a něco si zapíše.

„Pracovní pozice a rodina?" pokračuje dál. Řeknu mu informace, které chce slyšet a on si opět něco napíše. „Pamatuje se nějaký vztah?" pozvedne obočí. Usměju se. Jistěže si pamatuji.

„Yoo Kihyun a jeho syn Cheng." přikývnu a on také přikývne.

„Teď pane Lim, vás poprosím, aby jste si pravou ruku položil na temeno hlavy a ukazovákem levé ruky si sáhnul na špičku nosu." Přikývnu a udělám, jak je mi řečeno. „Výborně, ještě pak uděláme testy na sluch a na zrak, ale pro dnešek by to mohlo stačit," přikývne. „pane Lim, na co poslední si vzpomínáte?" sedne si na židli vedle mé postele. Zamyslím se a celý sebou trhnu, když si vzpomenu na jediné, na dvě veliká světla, které jsem viděl z okna u řidičovy strany.