Láska za milion ✓ || Changki

9. kapitola

Kihyun

Snažil jsem se nenechat vykolejit jejich otázkou. Ani nevím, proč mi přišlo, jako by Changkyun ani nebyl možná schopný za mě odpovědět, ale rozhodl jsem se, že odpovím sám.

„Víte...pověst je pro mě jen jedna strana mince," začnu a dávám si záležet na tónu svého hlasu, aby nebyl moc hluboký, uvědomuju si, že tím, jak se snažím znít víc jako žena, tím míň se soustředím na skrývání svých sykavek. Buď ženský hlas nebo sykavky, budu si muset vybrat. „pověst může být jakákoliv, pravdivá i nemusí, ale pro mě záleží na tom, že Changkyunnieho srdce je pořád to stejné jako znám...to, co na něm tolik miluji se nezměnilo a nezměnili se ani jeho city, takže...to je jediné, na čem mi záleží." Usměju se vřele na fotografa, který otázku vznesl a usměju se, jak se většina místnosti hlasitě dojme nad tím, jak je to krásné.

„A co svatba, plánujete svatbu?" ozve se někde zezadu, cítím, jak Changkyun lehce rukou škubne.

„To je si myslím trošku předčasné," zahihňám se. „ale uvidíme, viď." Usměju se na něj a víc sevřu jeho ruku. Usměje se na mě stejně zamilovaně a díky bohu, tiskovka už netrvá tak dlouho, zodpovíme ještě několik otázek, než je konec. Ještě několikrát zapózujeme pro fotky a necháme se zavést zpátky zadním vchodem.

„To bylo náročné." Usměju se, když už to máme za sebou.

„Ale šlo ti to vážně skvěle." Usměje se na mě Changkyun, vděčně na něj kývnu hlavou a poslechneme si od Hyunsika, že jsme si vedli opravdu skvěle a že to dopadlo ještě lépe, než doufal. Je to moc fajn chlap, ne, že bych ho teda stihnul pořádně poznat, ale...takové věci se poznají na první pohled.

Nasedneme do auta a nějakou dobu musíme jen tak kroužit autem po městě, než fotografy, co nás chtěli sledovat, to přestane bavit. Changkyun parkuje trošku dál od školky, musí pro Chengieho jít on, přece jen...všichni tam ví, že jsem chlap, jeho jméno se tam nahlásil, že ho vyzvedne, tak by mělo být vše v pořádku.

Po školce nás Changkyun zaveze k sobě, původně jsme chtěli jet někam na oběd, ale...přijde mi docela přetažený, ani nevím, proč mám pocit, že by se mu mezi další lidi nechtělo, tak jsem navrhl, že oběd můžu uvařit i u něj doma. Vzhledem k tomu, že říkal, že potřebuje něco rychle sepsat na počítači. Jakmile k němu přijedeme, tak si jeho obrovský byt s Chengiem trošku prohlédneme, předtím na to ani nebyl čas, když jsem tu byly naposled.

„Moc hezké piano, hraješ na něj?" přejedu prsty po pianu a usměju se. Zvednu k němu hlavu, abych v jeho tváři viděl jisté překvapení, nevím proč. Jen přikývne. „Já zase rád zpívám, třeba někdy složíme skladbu." Lehce se zasměju a prohlédnu si i zbytek domu. Jen tak na oko, zase abych nevypadal moc vlezle a nepřišel mu, že mu strkám nos do věcí, do kterých mi nic není.

Zaparkuju svoji maličkost v kuchyni a začnu vařit, Chengie se zatím uvelebí u obrovské televize, na kterou udiveně kouká s tím, že je to snad větší než v kině. Po chvíli si všimnu, že si vytáhl z batůžku skicáky a pastelky a něco si začne důležitě čmárat, dojdu za Changkyunem do pracovny, abych se ho zeptal, jestli nemá nějaký starý ubrus nebo něco, nerad bych, aby mu Chengie omylem pokreslil ten nádherný skleněný konferenční stolek, který vypadá, že stojí víc než můj roční nájem, nejméně.

„To nevadí, ať si kreslí." Zakroutí od notebooku hlavou, nakonec to nechám být a vrátím se do kuchyně. Usměju se, když cítím, jak se vůně jídla roznáší celým domem. Odpovídám na Chengieho zvídavé otázky, například, jestli se někdy půjdeme koupat do toho obrovského bazénu, který má Changkyun na terase. Zrovna dneska venku prší, takže to nepřipadá v úvahu, ale slíbím mu, že jak vysvitne sluníčko, tak tam půjdeme. Musím ho ještě pořádně doučit plavat, neměli jsme teď moc času a příležitostí, jak si to vyzkoušet.