Blok, tužka, telefon [CZ, FF]

část dvacátá sedmá

Jak dlouho tam stál?! Co mám teď dělat?! Ne, ne, klid, nepanikař. Dobře. Teď se narovnej a podívej se na něj.
Udělal jsem, jak jsem si rozkázal. Myslím, že moje srdce jednou vynechalo. Zbytky slunce si pohrávaly s jeho vlasy, které se v tom světle nadpřirozeně leskly. Měl bych přestat obdivovat jeho vlasy a soustředit se na ty důležité věci.
„Marcu.“ „Nathanieli.“ K mému překvapení se můj hlas ani trochu neklepal, zněl v celku sebevědomě a to mě těšilo. A nepřekvapilo by mě, kdyby byl víc nervní, než já. Já už nemám co skrývat.
„M-myslel jsi to vážně? To, co jsi napsal?“ Ušklíbl jsem se. „Samozřejmě! Já takové žerty netropím! Ne, promiň. Nechtěl jsem zvyšovat hlas, jsem docela vystresovaný, jestli chápeš.“ Rozpačitě jsem se poškrábal na ruce.
Nathaniel udělal krok vpřed. „Myslím, že to chápu.“ Chvilka trapného ticha. Poplácal jsem na kašně místo vedle mě, aby si sedl vedle mě. Poslechl. Další trapné ticho.
„Víš, já... Nejsem si vším úplně jistý, všechno je pro mě tak trochu nově, ale mám tě taky rád.“
Vykulil jsem oči a pak se usmál, v mojí hlavě jsem však skákal nahoru a dolů jako hopík a byl jsem rád, že sedím, jinak by se moje nohy rozpadly na kousky želatiny.

Ehe, omlouvám se, včera jsem zapomněla ^^!