Blok, tužka, telefon [CZ, FF]

část třináctá

Po obědě jsme se rozhodli projít. „No a o čem jsi přemýšlel? Myslím s tím komiksem.“ Nathaniel zapátral v paměti, nebo tak alespoň vypadal, a pak promluvil.
„Nejsem žádný spisovatel, takže můj příběh bude vážný hrubý a vlastně i jen tak vhozen do větru, takže doufám, že to upravíš do nějaké přijatelnější podoby, ale v podstatě by to bylo o tom, že- Proboha, jsi v pořádku?!“
Jak jsem se tak soustředil na jeho slova, zakopl jsem. Myslím, že se Nathaniel spíš lekl, protože se mi vážně stát nic nemohlo, ale to já ostatně taky. Stejně ale Nathaniel navrhl, že si sedneme na lavičku.
Sedl si dost blízko ke mně, i tak jsem se držel a nečervenal se. Nathaniel začal vyprávět o svém příběhu. Byl to vážně skvělý nápad, takže jsem s jeho zpracováním hned souhlasil.
„Vážně? Měl jsem za to, že je to celkem blbost.“ „Ale není. Náhodou já bych si to celkem přečetl. No a mám takový nápad, ale to by bylo víc práce pro tebe, kdyby jsi souhlasil.“ „Sem s ním.“ „Když cestují zpět v čase, možná bychom to mohly udělat obráceně i s textem. Od vzniku té trhliny. A pak by na konci bylo, ať to čteme jako mangu od zadu a na text potřebujete zrcátko. Chápeš, jako ta trhlina.“ „To není špatný nápad. A když to nakreslím normálně a pak to jen převrátím v počítači, tak to bude práce úplně stejná.“
Šťastně jsem se usmál a přikývl jsem. Pak mnou projelo chvění. Znáte to, jak vám ani není zima, ale prostě se z ničeho nic otřesete, takovým nepříjemným pocitem. Babička ráda říká, že to mnou prošla zbloudilá duše, zatracená na tomhle světě.
„Je ti zima?“ „Ani ne.“ „Vždyť jsi se teď otřásl.“ „To se občas děje.“ Nathaniel se natáhl pro svou bundu, která ležela vedle něj a hodil mi ji přes ramena.

Eyyo, zatím pokračuju v dobrém směru a příště je jeden ze dvou spešl Nath pohledů :D