Blok, tužka, telefon [CZ, FF]

část dvacátá devátá

Dál jsem běžel/klopýtal za Nathanielem. Začínal jsem brečet. To určitě kvůli mně. Vždyť i volala moje jméno. Kvůli mně nemluví s naší rodinou a teď je ještě zakumatizovaná.
Proč, proč, proč nemůžu být normální?! Cítil jsem první dvě slzy, co mi stekly po tvářích.
Kdybych byl normální, nic z toho by se nemuselo stát! Naše rodina by stále spolu mluvila, nepřidělával bych práci superhrdinům, určitě mají svých starostí dost! A stejně tak Nathaniel! Jak jsem mohl být tak sobecký?!
Nathaniel zabrzdil v nějaké uličce a otočil se. Rozšířily se mu zorničky, když mě uviděl. Okamžitě mi padnul kolem ramen.
„Marcu! Shhh, shhh, co se děje?“ Neodpověděl jsem. Jenom jsem ho objal nazpět a rozvzlykal se ještě víc.
Nathaniel se se mnou posadil ke zdi, nepouštějíc mě. Měl jsem hlavu na jeho pokrčených kolenech, on měl ruku kolem mých ramen a druhou zapletl do mých vlasů. Kontroloval jsem svoje dýchání a řídil ho podle tlukotu Nathanielova srdce, které bylo každou chvilku klidnější a klidnější. Pomalu jsem se uklidnil na tolik, až jsem si byl jistý, že nedostanu před ním hysterický záchvat a položil si hlavu z jeho kolen na jeho rameno. Jeho ruka si v klidu hrála s mými vlasy.
Při každé ráně, kterou boj způsobil, jsem sebou vždycky lehce cukl. Vždy při takové chvíli mě Nathaniek víc přitiskl k sobě, aby dal najevo, že je se mnou. Nemohl bych mu být víc vděčný.
Pak najednou bylo dlouho ticho. Tlumený a nesrozumitelný výkřik, pak vlna plná maličkých červených berušek.
Nathaniel se postavil a podíval se dolů na mě. Usmál se a natáhl ke mně ruku.
„Pojď. Už je po boji.“ A já šel.

Tak co, jak si užíváte karanténu? :D btw já psala jen při cestách do školy, co teď budu dělat?