Blok, tužka, telefon [CZ, FF]

část dvacátá osmá

„M-myslíš, že bych tě mohl vzít za ruku?“ zeptal se z ničeho nic Nathaniel. Jestli jsem měl předtím k omdlení blízko, tak teď mě od něj dělila foslova setina milimetru. Přikývl jsem.
Nathaniel opatrně vztáhnul ruku a chystal se ji položit na tu mojí, kterou jsem příhodně otočil dlaní nahoru.
PRÁSK! Ozvala se ohlušující rána a vzádu v parku spadnul strom. Oba jsme sebou leknutím ucukli.
„Marcu, Marcíčku.“ zaskřehotal nějaký hlas a podivně vypadající postava se blížila k nám. Měla v ruce něco, co vypadalo jako podivně nabarvená brokovnice a blížila se velmi pomalu a nebezpečně. Pak pozvedla brokovnici a namířila ji na mě.
„Marcu, pozor!“ slyšel jsem, jak Nathaniel křičí, než mě strhnul do kašny. Broky nás jen tak tak minuly.
Nathaniel opatrně vykoukl. Ležel jsem na zádech a pozoroval jeho oči, které kmitaly po výjevu před sebou. Rychle se sklonil, o vteřinu později do obruby narazily broky.
„Střílí po kašně. A ta to dlouho nevydrží.“ zašeptal, když další broky narazily do kašny.
Další výstřel, ale tentokrát do kašny nic nenarazilo. Byl slyšet tichý hvízdavý zvuk, jako když někdo šivá provázkem. Beruška!
„Utečte do bezpečí! My se o ni postaráme!“ Zakřičela.
Nathaniel na nic nečekal. Vzal mě za ruku, vytáhl mě z kašny a začal se mnou utíkat pryč. Já se ještě naposledy otočil. Neměl jsem to dělat. Poznal jsem ji. Samozřejmě, že jsem ji poznal. Nemohl to být nikdo jiný, než teta Lin.

Heya. Lidi, blížíme se závratnou rychlostí do finále c: Napište mi svůj názor, nějaké dojmy, pocity nebo co budete mít/jste měli dneska k obědu c: přeji příjemný zbytek dne.