Blok, tužka, telefon [CZ, FF]

část dvacátá šestá

Samým napětím jsem zadržoval dech, když jsem zprávu otvíral. Konečně. Konečně se dozvím, na čem jsem.

Nathaniel
Musíme si promluvit.

Nebo taky ne. Myslím, že moje nálada znovu pěkně rychle klesla dolů. Myslím, že sem přesně sedí přísloví 'Neříkej hop, dokud nepřeskočíš,' tohle se mi dost vymstilo.
Naštval jsem se. Po mé sálodlouhé zprávě, se kterou jsem si dal sakra záležet, vložil jsem do ní, co jsem měl, mi odpoví jen tohle?! Zhluboka jsem se nadechl a chvilku se se zadrženým dechem rozhlížel po pokoji. Uklidňuje to. Nebo aspoň mě ano.
Vážně možná bude lepší, když to vyřešíme z oka do oka, než skrze zprávy.
Nadechl jsem se a napsal mu, ať mi řekne kde a kdy, že tam přijdu. A nemusel jsem na odpověď čekat dlouho.

Nathaniel
Těď. Co nejdřív, u fontáty

Souhlasil jsem. Vzal si klíče, telefon do kapes, řekl mamce, že jdu ven a vyrazil.
I když už se pomalu stmívalo, pořád bylo docela teplo. Sedl jsem si na fontánu a chvilku si užíval zbytky sluníčka.
Ať už se stane cokoliv, byl jsem odhodlaný se mu postavit. Nic horšího už se dovědět nemohl, takže jsem plánoval dát tomu volný průchod. A slíbil jsem si, že se pokusím nebrečet.
Cítil jsem se dost odhodlaný na čelení svému osudu. Věřil jsem, že ať už tohle skončí jakkoli, nebude to tak hrozné.
„M-Marcu?“ promluvil Nathaniel. Kdybyste byli dostatečně blízko u mě, myslím, že byste dokázali slyšet, jak se moje odhodlání rozsypalo na prach.

Well hello there, právě jsem zaseklá jednu kapitolu po téhle, snad budu stíhat ^^;