Lišajův příběh

Riot

Nemohla jsem tomu jako uvěřit, že celou tu dobu byl vlastně Butterfly Man Michal a Michal Butterfly Man. Skoro každý den jsem se s ním setkávala mimo naší školu a já jsem na něho ke všemu byla ještě moc ošklivá. A přitom je to kluk, do kterého jsem se zamilovala. Proč mi to jako nedošlo mnohem dřív? Michal mizel po každý ve stejnou dobu, kdy se objevil Butterfly Man a taky nebyl ve škole v tu samou dobu, když mě Butterfly Man zachránil před tím zločincem, který mi chtěl, prostřeli hlavu a taky když Butterfly Man zasahoval s Peacock. Konečně to do sebe všechno skvělé zapadlo, jen já jsem byla celou dobu tak hloupá, že jsem na to nepřišla. Ale teď je ještě všechno ke všemu úplně ztráceno, protože moje mirakulu teď leží někde u toho útesu a nikdy takovou malou modrou brož v písky jen tak lehce nikdy nenajdeme. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli to mám Michalovi hned vyčítat nebo ne, přeci jenom kdyby byla jím, taky bych to nejspíš udělala, ale přeci konec koncům to byl právě on, kdo to v tu chvíli všechno zavinil. Nějakou tu dobu jsem se jako v duchu pořad přemlouvala, abych jsem po něm hned neskočila a neuškrtila ho za to, že už nejspíš nikdy nebudu Peacock, ale nakonec jsem se přesvědčila v to, že bude nejlepší, když mu to všechno jako vytknu potom a tak jsem si setřela z tváří slzy a ještě jsem se přitom zhluboka nadechla, abych mluvila klidně a rozumně a pak jsem řekla, promluvíme si o tom až večer, kdy už nikam nebudeme spěchat a bude to hezky v klidu, alespoň částečným klidu. Ale teď už musíme jít na oběd. Takže to všechno vyřešíme potom. A tak jsem se otočila a šla jsem do jídelny, a Michal šel hned za mnou.

Když jsem pak vkročila do místností plné dětí tak jsem si znovu otřela svůj obličej a taky jsem se usmála, aby nebylo na mě vidět, jak na dně na tom jsem. Jen tak letmo jsem se podívala na hodiny, co vyseli na zdi, abych jsem věděla, jak velké zpoždění s Michalem máme. Ale k mému překvapení jsme přišli jako ještě o 3 minuty dřív, což jsem upřímně jako ani nečekala. Nejspíš se to všechno odehrálo až příliš moc rychle a pouze jen mě připadalo jako by to bylo věčnost.

S Michalem jsme si pak nabrali trošku polévky a sedli si ke stolu, kde jsme tu polévku sledovali jako bez života. Jak milé jsem pak zaregistrovala, že už přišla naše vedoucí Markéta, rychle jsem do sebe ten vývar naházela, aby potom neměla žádné problémy. Michal jí ještě chvilku sledoval a pak jsi dal do pusy pouze jenom 3 lžíce a ve chvíli, kdy se na nás Markéta zrovna nedívala, jí odnesl k okénku, kam se odevzdávaly zbytky z oběda. Já jsem tam pak odnesla prázdný talíř.

Potom jsme si i s ostatními stoupli do fronty na hlavní jídlo, a už z dálky jsem uviděla, že je dneska kuře s rýži a upřímně byla jsem za to moc ráda, protože tohle mi vždy chutnalo celkem úplně všude, ale teď jsem jako měla dost velký hlad.

Když jsme si s Michalem i s jídlem opět sedli k našemu stolu, oba jsme se snažili, abychom to snědli úplně celé, protože když visíte z útesu vyčerpáte všechnu energii a taky veškerou svojí sílu ale taky ke všemu to na nás byla příliš velká porce, takže po nějaké té době už jsme do sebe nemohli nacpat ani semínko rýže, a tak jsme maličkou část oběda potom taky opět odnesli k tomu okénku. A byli jsme tak moc rádi, že to už máme za sebou, protože teď následovala ta 2 hodinová polední pauza.

Došli jsme zpátky na naší společnou chatu a mezitím jsme spolu neprohodili jako ani jedno slovo. Protože jsem byla unavena a velmi moc vyčerpaná jak duševně tak i fyzicky a proto jsem potřebovala velmi dost velký odpočinek, a taky jsem se s Michalem nechtěla hádat, protože jsem si stále ještě pořád neurovnala v hlavě to, co k němu vlastně cítím.

Když jsem si pak lehla na postel a zavřela jsem přitom oči, Michal mi v tu chvíli něco začal říkat, ale já jsem ho v tu chvíli vůbec jako neposlouchala. Protože jsem měla v hlavě rušno, od toho jak jsem v tu chvíli přemýšlela na všemi těmi věcmi. Ale nejvíc ze všeho v tu chvíli mě trápilo to, že možná už nebudu nikdy znovu Peacock a taky že už nikdy nejspíš neuvidím Duusu.