Lišajův příběh

Požár

Co by to bylo za ráno, kdyby mě najednou někdo nevzbudil. Kdyby to byl Michal který mě právě vzbudil krásným ranním polibkem na mojí tvář, byla bych jen velmi moc ráda, ale to se bohužel nestalo. Probudilo mě klepání na naše dveře. Tedy kdyby to bylo jen klepání... Ale to bylo přímo bušení, jako by někomu šlo o život nebo jako samotný ďábel právě bušil na pekelnou bránu a snažil se dostat dovnitř za každou cenu. A já jsem už věděla, kdo to je, a moc dobře jsem to věděla. Potichu jsem zanadávala, a otevřela jsem oči a vysápala se z postele. Michal na tom nebyl jinak. Ospale si protřel svoje oči, ale když vstal, nebyla na něm znát vůbec žádná únava. Ve tváři se zdál být naštvaný, ale také se mu v očích rozzářilo uspokojení, což jsem jako nechápala. Rychle jsme se pak oblékli do pyžam, aby nebylo poznat to, co jsme v noci spolu dělali.

Michal došel ke dveřím, odemknul je a rychlým trhnutím je otevřel. Teprve teď to klepání ustalo. Za dveřmi stál Viktor, to se dalo taky i čekal, že to bude on, jak jinak. Na svojí tváři měl svůj škodolibý úsměv, asi byl velmi rád, že nás vzbudil a ještě k tomu ke všemu i naštval.

Michal: Co chceš?!

Prsknul na něho Michal a opřel se k tomu o rám dveří.

Viktor: Nic. Jen je budíček. Ode dneška vstáváte o hodinu dřív, než jak vstáváte obyčejně. Oblečte se do svého normálního oblečení, a bude ranní rozcvička

Poté co nám to oznámil tak odešel. A ve chvíli kdy Michal zavřel ty dveře tak začal nadávat

Michal: tak dobře kde je Nooroo, Já toho zasraného zmrda už fakt zabiju nebo ho probodnu se svou čepelí co mám na své motýli holi!

Zatím co se převlékal z pyžamových kraťasů do normálních. Uklidni se už jako, třeba se nám ho alespoň ještě podaří něčím naštvat, snažila jsem se ho uklidnit, aby přestal nadávat. A na to mi Michal řekl

Michal: Tak alespoň, že jsem mu už jeden plán zkazil

A pak se na mě ušklíbnul a upřel pohled do mých očí. Okamžitě jsem zrudla, ale snažila jsem se na sobě nedat najevo žádnou nervozitu ani nic jiného. Když jsem na sobě měla černé kraťasy a bílé volné tričko na ramínka, jen jsem si dala vlasy do drdolu a mohli jsme už konečně vyrazit. Sice jsem neměla na žádnou rozcvičku náladu a už vůbec ne, když ji povede právě Viktor, ale co se dalo dělat. Alespoň, že nezastává za Markétu místo hlavního vedoucího.

Počkala jsem, až Michal zamkne a potom jsme vyrazili na tu pláž, kde jsme viděli postávat Viktora. Nasadila jsem svůj neutrální výraz a tázavě jsem se na něho podívala, co s námi chce dělat. Oba dva si nás změřil svým posměšným pohledem a potom ukázal někam do dálky.

Viktor: poběžíme podél celé této pláže až dozadu k útesům. Tam uděláme nějaké cviky na vydýchání a protažení a potom poběžíme zase zpátky sem a poté na snídani. Uběhnete to

Prostě si to otázku neodpustil. S Michalem jsme se na sebe pobaveně podívali. My máme o hodně víc zkušeností s běháním než on. Kdybychom nebyli... Nebo nebývali superhrdinové, bylo by to jinak jako. Oba dva jsme se rozběhli tak rychle, že Viktorovi chvilku trvalo, než nás dohonil. Začala jsem se smát jako idiot, když jsem Viktora zatlačila až do vody, kde ho vlny vzaly a rozplácnul se na té hladině. Michal měl co dělat, aby mu smíchem nevytryskly slzy. Zpomalili jsme do klusu a po chvilce se taky zastavili. Viktor se vyhrabal na nohy a celý mokrý za námi doběhnul. Mokré triko se mu lepilo na břicho a hrudník a zvýrazňovalo tak jeho svaly. Odfrkla jsem si a protočila svoje oči. Protože Michal je o hodně hezčí než on a upřímně takový jako je Michal nikdy ani nebude.