Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Dobré nedělní odpoledne! Konečně jsem po necelých čtyřech dnech zasedla za počítač, takže mě odtud jen tak někdo nevytáhne... Slyšeli jste někdy písničku Ordinary Life od Simple Plan?
No, to je jedno. Dnes vyjde ještě jedna kapitola. Proč? protože jsem na to v pátek zapomněla xd. Ne, nezapomněla, neměla jsem čas...
| 2 217 slov
Užijte si čtení!
Za každý koment i vote budeme rády! Vaše Pisatelky! ;*
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Laise „Narmy! Vstávej!" zašeptá někdo vedle mě. Nejradši bych někam utekl a spal dál.
Dnes je den odjezdu, ale já zrovna chytl náladu, kdy se mi nic nechce dělat a nejraději bych se válel na horkém písku pod dunou a užíval si příjemné teplo, dokud nezafouká poryv větru a nezdeformuje dunu, nade mnou.
Jenomže nejsme na poušti a není tady teplo. Je tady příjemný chlad, který však nenechá spokojeně spát. A k tomu ještě otravný Bran, který se mě snaží vzbudit. Sakra, kolik je hodin? Čtyři? A včera jsme se dostali do kasáren až kolem půlnoci!
„Už jsem vzhůru..." zamumlám a posadím se. Nesnáším, když jsem rozespalý a moje smysly jsou ještě omámené z předešlého spánku. Nesnáším to proto, že nedokážu pořádně reagovat. Kdyby na mě někdo nyní zaútočil, trvalo by minimálně čtvrt minuty, než bych byl schopný zaútočit plnou silou.
„Pohni si, sir Pierrse už se čertí, kde všichni jsou. Zatím tam je jenom pár vojáků z armády, sir a já s Iisahem." Naléhá lučišník tak usilovně, že se nakonec vyšvihnu na nohy a posbírám všechno oblečení, co mám. Z domoviny jsem si vlastně sem dovezl pouze jantarový přívěsek na koženém pásku, který jsem dostal od sestry k obřadu dospělosti. Co vím, tak se onen jantarový přívěšek krásně leskl na zpocené kůži a lehce dráždil rozbolavělá záda pod krkem. Každý v našem kmeni, v den, kdy má patnáct let a beze zbraně uškrtí pouštní zmiji, poté podstoupí obřadem, kdy se mu na záda vytetuje jemu totožné zvíře. A poté se přesné a ladné řezné rány pokapají tmavou barvou z bylinek, které se hledají v západní oblasti Kentaru. A muž nesmí ani jednou vydat zvuk. Žádné syknutí, nic. A zabití zmije taktéž není jen tak jednoduché. Co vím, tak za mého života umřeli dva. Jeden z nich byl nalezen otráven, druhý vlastně neumřel, ale nedokázal přistoupit na obřad, takže je vlastně takovým vyvržencem. Je to zakončení všech výher i nezdarů každého bojovníka.
„Jasně, jen se obleču, takže na mě čekat nemusíš. Budu tam za chvíli." Kývnu hlavou k odchodu a on poslechne. Vlastně by ani nemusel spěchat, protože mi stačí na sebe hodit kalhoty, boty a kazajku, jelikož košili mám již na sobě a pár věcí jsem si sbalil do osobního ruksaku, kde mám vlastně pouze náhradní oblečení. Ještě si zapnu opasek, kam si nezapomenu připnout pochvu na jeden a půl ruční meč, který je samozřejmě v ní, a jeden záložní nůž. Poté mám ještě skrytou pochvu v levé botě, ale to už je vedlejší.
