Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Přejeme vám hezkou neděli! Krásný slunečný den... Jen občasně bouřky (silné, schovám se do sklepa) Předem se omlouvám za chyby, nějak nemám čas se k tomu dostat, zítra jdu na pohřeb, v úterý na vyšetření a bowling... Pfú, a nemám chuť vůbec nic psát, opravovat, číst... A za chvíli k nám přijede návštěva, takže jsem opravovala ve spěchu.
| 1 909 slov
Užijte si čtení! Za každý koment i vote budeme rády! Vaše Pisatelky! ;*
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Einar Vře ve mně vztek. Jak mě do háje mohl srazit na zem třemi blbými chvaty?! A ještě k tomu ten povýšený úšklebek, který mi vpálil do ksichtu poté Pierrs, když jsem se zvedl. Chtěl mě jen ponížit a musím uznat, že se mu to dokonale povedlo. Věděl, že nemám sebemenší šanci vyhrát a on si moji sladkou nevědomost před zápasem užíval. Na něho mám snad ještě větší zlost než na Narmera, který spokojeně přijímá chválu od ostatních.
Nenávistně ho pozoruji a ten úsměv, co mu hraje na tváři, a kterých obdarovává ostatní, mě snad irituje ještě víc než jeho samotná existence. Úsměv není to, co by měl mít na tváři. Nesedí mi k němu a ta jeho přehnaná přátelskost taktéž.
Toress do něj stále něco hučí a skáče kolem něho jako nadšené štěňátko, které našlo svého dlouho ztraceného páníčka, což se mi ani za mák nelíbí. Nebo jsem jen paranoidní přece jen, pokud jde ho tohohle kluka, všechny moje instinkty jsou jaksi porouchané.
Na cestu zpátky jsme se všichni vydali už s viditelným vyčerpáním, obličeje některých vypadali dost ubožácky a hlad, který jsme všichni měli, nebyl taky nijak fajn. Ráno jsme měli jen snídani a od té doby nic. Jsem zvyklý nejíst celé dny z výprav, ale pro nováčky musí být i těch pár hodin celkem obtížné.
Pierrsův hlas nás povzbuzoval k rychlejší chůzi, než jsme se dostali k řece, která se od rána trochu zklidnila. Vyčerpaní muži si poposedají na zem, jako by odmítali jít dál.
Pierrs si nás všechny do jednoho prohlédne, než si znechuceně odfrkne. „Copak slečinky? Dochází vám energie?" jízlivě se usměje, ale sám si najde větší pařez, na který se usadí.
„Pane, máme hlad." Odváží se hlesnout jeden z nováčků, ale z jeho hlasu jde slyšet nervozita.
Pierrs se na to jen pobaveně zasměje. „Co vám brání jíst? Kolem sebe je tolik jídla, stačí jen zvednou vaše líné prdele a jít si něco najít."
Nováčci, a i pár jiných na něho vykulí oči, jako by slyšeli poprvé, že v lese můžou najít něco k snědku.
Několik mužů, mezi kterými je i Narmer a jeho ocásek Toress, se zvednou a dojdou k jednomu shnilému kmenu. Sloupnou z něj kůru, zpod které vyleze několik odporných brouků, oni je však nachytají a s úsměvem se vrátí na svá místa, což je jeden spadlý sušší kmen.
