Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Druhá, trochu kratší kapitola... No, a co bude dál? O.o Konečně dojdeme k jedné z hlavních věcí! Až teď, když se k tomu zpětně vracím, si téměř škubu vlasy, jelikož je tam spousta chvil popsaných v minulém čase, a mně se to nechce opravovat... Pffm, ale co mi zbývá?
| 1 216 slov
Doufám, že nejste polomrtvý jako já a máte skvělý den (no, já taky, ale... Beh, potřebuji něco sladkého) Užijte si čtení! Za každý komentář i hlas budeme rády! Vaše Pisatelky! ;* (Kolegyně, příští spolupráci ti hodím na krk... (Hihi, stejně vím, že pak budu psát, že ji chci já, protože mě to opravování stejně baví....))
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Laise Už jen jeden den. Jeden pitomý zatracený den, a ten protivný zmetek konečně zmlkne. Ne, že by nějak moc mluvil, poslední dobou je totiž všechno jakési podivné, avšak to mi nezabrání ho donutit prosit jako nejnicotnějšího člověka na světě. Musím to ještě vydržet a konečně už to bude v pořádku. Dosáhnu toho, čeho chci dosáhnout už od chvíle, co si to nakráčel do naší jednotky. Pokořit ho. Ponížit. Zlikvidovat z cesty. Sice byste si mohli říct, že jsem šílenec, který patří do uzavřené místnosti, aby vyhladověl, ale... Nemáte pravdu. Dělám to, co musím, abych měl volnou cestu bez odporu. Protože se potřebuji zařadit do celé společnosti, ne jenom do části.
„Narmy? Tys tudyma už jel?" ozve se dotěrný hlas Brana, jehož společnost mi je však o něco příjemnější jak Oliverova. Čím méně otravný a vlezlý, tím více dotěrný a poslušný. No, to tedy dává smysl...
Právě máme odpolední přestávku u poslední řeky, která nám brání v cestě dál, a přes níž je taktéž most. Říkám si, že by bylo lepší, kdyby i u řeky u Rashwoe měli postaven most. Alespoň bych se mohl zbavit pocitu, že to, co se chystám udělat, není až zas tak špatné. V namlouvání si lži jsem celkem dobrý. Není to naškodu.
Před námi se už zvedají vysoké hory a skály z hraničního pohoří mezi Mitrou a Hinji, což ve mně vyvolává jakousi nedočkavost. Čtyři dny a budu doma. Jeden den, a budu spokojen. Nebo ne?
„Jo, občas jsem do Mitry sjel s bratry. Ale nijak moc." Pokrčím s úsměvem rameny a zakousnu se do jednoho z posledních kousků sušeného masa. V horách je naštěstí dost lesní zvěře na jídlo, takže by nám zásoby mohli vystačit. Horší to bude s vodou.
„Ty máš bratry?" rozzáří se Bran. „Já ne! Jaké to je mít sourozence?"
Naštěstí sedíme dost daleko od ostatních, aby nás nemohli slyšet. Většina sedí pohromadě, ale pár odpadlíků tady také je. Například Keene a Einar. Jak jinak...
„Skvělé!" odpovím nadšeně a začnu se rozplývat nad tím, jaké to je mít sourozence. Už jen chvíli a tyhle přetvářky na nějakou dobu skončí.
