Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Einar Někdo se mnou jemně třese. Vytahuje mě ze sladké temnoty a neklidného spánku. Probouzí mě z jedné noční můry do druhé. Někdo chce, abych se vrátil do kruté reality, kterou tolik nechci, proto jen ještě víc sevřu víčka ve snaze vytěsnit chladný hlas, který ke mně neústupně doléhá.
„Hej Herondale, vstávej! Musíme se stihnou do poledne vrátit zpět. Pokud nechceš Keena nechat sežrat, měli bychom ho pohřbít." Tón jeho hlasu je mrazivě klidný a mně z něho po těle přejede mráz.
Nejsou to však jeho slova, která mě plně probudí, je to ostrá bolest vycházející z boku mojí hlavy. Připomínka toho, jak moje cesta byla zbytečná. A pak se mi před očima objeví Keeneho mrtvé tělo, přesně tak, jak jsem ho našel. To bolí tak tisíckrát víc.
Zběsile otevřu vyděšené oči, do kterých mě udeří nepříjemné světlo, a začnu zprudka dýchat. Nechci dostat panickou ataku, proto se snažím zklidnit svoje rozklepané ruce, které zatnu v pěst, a třas, který ovládá celé moje tělo. Nepovede se.
Musím vypadat otřesně. Oči mě pálí od pláče, celé tělo mě nepříjemně bolí a hlava mi třeští, jako bych toho včera moc vypil. Popravdě mi to je jedno, ale jestli se takhle budu probouzet teď každé ráno, nevím, jak budu moct normálně fungovat, protože tohle je odporné. Tenhle pocit bezmoci a prázdnoty je nechutný.
S trhnutím hlavy se zoufale zadívám na Narmera, který mě celou domu pozoruje přivřenýma očima, jako by mě měl pohled na něho uklidnit. Stalo se tak. Můj dech se po chvíli zklidnil, ale beznaděj, kterou jsem cítil nezmizela.
Netuším, co si myslí. Asi si říká, jaká se ze mě stala troska, protože přesně takhle se cítím. Dovolím si tak cítit.
„Vstávej," zavelí chladně, bez jakékoliv šance neuposlechnout. Jako kdybych měl dost energie mu odporovat...
V tomhle stavu, bych udělal všechno, co řekne, proto ze sebe sundám deku, kterou si ani nepamatuju, že by mi dával, s námahou se zvednu, a první, na co mi padne zrak je Keeneho mrtvola. Stále leží v písku a stále je mrtvý. Jak nečekané.
Naštěstí se mi z toho pohledu už nezvedá žaludek, ale pohled na něho je pořád... Bolestivý. Zoufale se snažím být v klidu, ale jediné, co dokážu, je, se prudce nadechnou a pak se rozkašlat, proto od něho odvrátím zrak, a radši se natáhnu po čutoře, ve které by mělo být snad ještě trochu vody.
