Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Einar Už z dáli je poznat hlavní město Rallirie Rashwoe a jeho obří dřevěné brány barvy tmavého dubu a kolem toho několik ozbrojených vojáků.
V Rashwoe jsem už jednou byl a musím uznat, že to je nádherné město, proto jsem rád, že máme dneska o něco volnější program, a budu se tady moct porozhlédnout. Asi Keena zatáhnu někam do hospody, kde si dáme konečně pořádné jídlo.
Stále je úmorné vedro, proto kráčím vedle svého hnědáka, který jde líným tempem po mém boku. Z druhé strany jde Keene, který se dal do řeči s nějakým vojákem. Myslím, že se jmenuje Callinski, nebo nějak tak.
Po čele mi stékají malé kapičky potu a stín, nebo doušek studené vody, bych uvítal s otevřenou náručí.
U bran nám odeberou koně a mi s našimi věcmi zamíříme do svých dnešních pokojů, kde si je odložíme, a všichni společně vyrazíme do centra města.
Všichni mají na tvářích úsměvy, natěšené vyrazí, protože den volna nám všem bodne. Nejsme na cestě nikterak dlouho, ale procházka v městě a na čerstvé pivo či víno se těší každý chlap tady.
První se od nás oddělila partička o šesti mužích mířící do první hospody, kterou jsme viděli. Na tvářích jim hráli potměšilé úsměvy, když spatřili před hospodou skupinku žen, a mě bylo jasné, že našli svoje dnešní oběti.
Postupně takhle odchází všichni vojáci, než mi po boku zůstane stát Keene a nejspíše nový kamarád Callinski. Ten chlap se mi nelíbí. Přilepil se na nás, jako hovno, do kterého šlápneš a nemůžeš se ho zbavit.
Keene po mě hodí omluvný pohled, než všichni také zaplujeme do jedné z místních hospod.
Vypadá nově, na stolech stojí vázy s květinami, u stolu sedí smějící se lidé a celkově tady panuje příjemná atmosféra.
Lidí by tady mohlo být ale míň.
Posadím se k jednomu z posledních stolů, Keene vedle mě a Callinski naproti nám.
Zahledím se na jeho ostrou tvář, kudrnaté skoro černé vlasy i na nebezpečný lesk v jeho očích. Moje instinkty znovu fungují a říkají, že tenhle chlapík není žádný andílek.
Konečně začnu poslouchat, o čem se ti dva baví, ale jejich téma mě trochu zaskočí.
„Je to jen arogantní prohnaná krysa, co si hraje na vládce," řekne povrchně Callinski a v jeho hlase je slyšet zhnusení.
