Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Ahojte! Jsme opět zde! A víte co? Už se blížíme ke konci. Teď vyjdou jen... dvě kapitoly. Jedna v pátek, druhá v neděli, protože to nechci tahat do školního roku. Omlouvám se za případné chyby!
| 2 608 slov
Užijte si čtení! Za každý koment i vote budeme rády! Přejeme dobrou noc! Vaše Pisatelky! ;*
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Einar Podezřívavé pohledy. Propalují mě pozornýma očima a mně to přijde neuvěřitelně komické. Narmer se od svých pejsků začíná postupně oddalovat a den, co den začíná být více... Lai. Více on, a ne ta falešná přetvářka, která byla pro mě důvod být vůči němu na pozoru. Den, co den je častěji se mnou a mě to neuvěřitelně těší. Stále zaujímá pozici v předním voji společně s Pierrsem, ale vždy když je nějaká pauza, pokaždé se přisáčkuje ke mně a po čtyřech dnech, které od té doby utekly, na Grahama a ostatní docela kašle. Nedávám mu to za zlé, ale zároveň chápu kluky, že netuší, co se to s jejich Narmym děje. Změnil se. Teda pro ně se změnil, pro mě to je konečně ten Lai, se kterým se můžu provokovat, a kterého nemám chuť praštit.
Propichují mě zlými pohledy a asi nechápou, jak je možné, že Narmer, který mě pár týdnů zpátky ignoroval a dělal, že neexistuju, může trávit teď každou chvíli se mnou. Kdyby jen věděli, co se mezi námi stalo....
Kdyby jen tušili, že se mezi námi stalo něco jen malinko podobnému tomu, co se dělo ten večer u skály. Kdyby jen tušili, jak moc žhavá byla naše slovní přestřelka, která tomu dávala neskutečný náboj provokace a vzrušení. Kdyby jen tušili, jak moc mi bylo úžasně, když se nade mnou Lai skláněl, syrově mě líbal a vůbec se nesnažil být jemný, když do mě pronikal.
Jak moc bylo žhavé pozorovat roztouženého Laie, který se neuměl držet, a díky čemu vypadal tak moc přirozeně. Nepředstíral, byl to prostě on.
Jak moc úžasné bylo sledovat jeho překrásný obličej, když ho ovládala vlna neuvěřitelné slasti. Jak moc perfektní byl moment, kdy jsme oba leželi příjemně unavení vedle sebe pod oblohou hvězd a užívali si přítomnost toho druhého.
Kdyby jen věděli, že jsem závislý na jeho jemných rtech, na jeho vypracovaném mužném těle, na jeho jantarových toužebných očích, na jeho slastných stenech a chraplavém hlasu. Kdyby jen věděli, že se... že ho miluju.
Jsme tak v polovině cesty, a před pár minutami jsme dorazili k pobřeží moře. Fouká tady lehký přímořský vánek, vůně soli mě lechtá v nose a pohled na modrou klidnou hladinu je prostě skvělý.
Musím se pousmát. Na mysl mi vypluje vzpomínka na den, kdy jsme se brodili přes řeku a Lai musel jet se mnou, protože on, ani jeho kůň nejsou moc dobří kamarádi s vodou.
