Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Je vedro, je mi špatně, asi jsem si zlomila záda, a přes to tady sedím u notebooku, važte si toho lidičky! Ale dost o mých neduhách xd. Konečně jsme u jednoho ze tří hlavních bodů celého příběhu! No počkat, ani nevím, kolik to má hlavních bodů, hehe.
| 1 435 slov
Za každý komentář i vote budeme rády! Užijte si čtení! Mějte pěkný zbytek dne! Vaše Pisatelky! ;*
Pzn.: Prosím, nezačněte Laie nenávidět.... Dejte mu ještě šanci! Onegaishimasu!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Einar Jsme už přes týden na cestě, a na vojácích se to zatím nijak moc neprojevuje. Atmosféra je stále veselá a já jen čekám, kdy se morálka tady začne bortit, protože dřív nebo později to přijde. Vždycky to tak je.
Zítra bychom měli brzy ráno dorazit do Hinji, a tam by teprve měla začít pořádná zábava. Nebo aspoň v to já doufám, protože krom napadení vlků se nic moc nedělo. Když jsem šel na tuhle výpravu, čekal jsem aspoň trochu nějakého dobrodrůža, ale zatím se nic velkolepého nestalo. Pouště budou pro nás peklo na zemi, a to ani nemyslím na naše koně, kteří jsou zvyklí na vedra, ale rozdílné teploty dají zabrat nám, natož jim.
Teď ale kráčíme horskou cestou, kterou se snad dostaneme ještě dnes dolů do údolí, kde se budeme moct utábořit jako každý večer. Pohled dolů může být pro někoho velice nepříjemný, protože stačí jeden, dva kroky vedle a člověk se může rozloučit se životem, ale mě ten pohled přijde dokonalý. Zelené údolí, po kterém jsme pár dní zpátky ještě kráčeli a kolem kterého líně teče řeka se rozléhá pod námi a jen z toho pohledu se mi zadrhává dech.
Údolí obklopuje hustý les, který se mi ale z takovéhle výšky zdá jako šíleně malý a obyčejný, ale vzpomínka na vlky žijící tam mě přesvědčí o opaku. Nakonec se zadívám na paprsky prodírající se přes mraky, které slunci nedávají šanci plně zářit, za což jsem rád, protože já a slunce nejsme moc dobří kamarádi. Déšť a zima mi jsou o něco milejší než úmorné nesnesitelné vedro.
Ještě chvíli obdivuji krajinu kolem sebe, než se Pam vedle mě nepříjemně ošije, čímž mě také probudí z transu.
Už od začátku tohohle dne se mi Pam nelíbí. Normálně nic neřešící zvíře se dneska leká každého šelestu a trhání hlavou u něho není taky úplně běžné, proto se ho už od rána snažím nějak zklidňovat, což se mi ale moc nedaří.
I teď jdeme mezi posledními, a tak uzavíráme náš voj, ale hnědák chce jít asi ještě víc vzadu, protože se právě teď zastavil a odmítá jít dál.
„Jdeme, Pame," syknu už trochu podrážděně, protože ten tvrdohlavec se ne a ne pohnout. Pohazuje hlavou, trhá mi s otěžemi a vojáci procházející kolem na mě nesouhlasně kroutí hlavou.
