Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Laise Netuším, jestli je ráno, nebo noc. Venku je tma a chladno. Ale to je mi jedno. Jediné, co dělám, je, že zírám nad sebe do temnoty, poslouchám klidný dech své sestry a hluboce dýchám. V hlavě se mi pořád přemítá celé dnešní dopoledne. Nebo už včerejší?
Nicméně se mi v hlavě pořád promítají momenty, kdy jsem se dotýkal světlé pokožky. Ani jsem ty myšlenky nedokázal zastavit, ale představoval jsem si, jak by to vypadalo, kdyby měl po těle místo odřenin něco jiného. Kdyby tam měl něco, co by dokazovalo, že je jenom můj. Můj. To slovo zní v mé hlavě tak krásně. Jenomže, pouze pokud je ve spojitosti s Einarem. Myšlenky mi na malý moment zahatily vzpomínky na jiné chvíle, kdy jsem tohle říkal někomu jinému. Myslel si to o někom jiném.
Avšak když jsem prsty zabloudil k jeho tváři, takovéhle nesmysly se mi ihned vypařily z hlavy.
Zvednu dlaň a prsty si přejedu po rtech. Na místě, které se dotýkalo těch jeho. Měl je o tolik jiné. Jemné, studené... V té chvíli jsem si jednoduše připadal jako někdo jiný. Jako kdyby se k mému starému já něco přidalo, ale nevím co.
Nad vzpomínkou, jak do místnosti vtrhla Nama, že mě shání otec, se musím trošku pousmát. Bylo vtipné sledovat jeho překvapený, naštvaný, a tak trochu zahanbený výraz.
Zatřepu hlavou a zavřu oči, abych se konečně donutil ke spánku. Od té chvíle, co jsem odešel, jsem sloužil jako překladatel, a také jsem se konečně podíval i za Arwnem (starším bratrem). Byl na menší výpravě do sousední osady. A dnes večer se měl vrátit i Taranis. Jenomže se nevrátil.
A to mě právě přivádí na pochmurné myšlenky. Opět otevřu oči a posadím se na posteli. Proč tady ještě není? Měl sem dojet spolu s Arwnem, avšak nedojel. Arwn oznámil, že se Taranis trochu zdržel, ale do dvou hodin by měl přijet.
A tohle určitě dvě hodiny už nejsou.
S podmračeným výrazem vylezu z lože, obléknu se a co nejtišeji se vyplížím ven. Slyším otcovo lehké chrápání a shora jde slyšet trojnásob.
Opatrně si ještě nezapomenu vyzvednou alespoň malou dýku, kdyby se náhodou něco stalo. Kdybych nebyl alespoň trochu obezřetný, asi už bych dávno nežil.
Vyplížím se z domu a potichu se rozejdu větrnými ulicemi. Tma se plýží ze stínu každého domu, stejně jako mráz, který se mi snaží vyšplhat po odhalených kotnících.
