Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Einar Nejsem si jistý, ale mám pocit, že jsem něco pěkně posral. Oprava, jsem si jistý, že jsem něco podělal, protože to, jak se Lai ke mně choval bylo... bolí to. Nepříjemný pocit v hrudi se rozšiřuje, sžírá mě zevnitř a je jako parazit, který zaútočí v tu nejvíc nevhodnou chvíli. Když jsem k němu večer přišel, to, co řekl mě dalo důvod přemýšlet. Co mi vlastně taky jiného zbývá, že?
Neusmíval se. To bylo první, čeho jsem si všiml, a kvůli čemu mě polila vlna strachu. Oči mu nesvítily tou jeho typickou září, vlastně se na mě ani nepodíval. Nepozdravil mě, nic. Jen z pohledu na něho jsem věděl, že je něco špatně. Hodně špatně.
Ležel na lůžku s pohledem zalomeným do stropu, a jeho tvář byla nečitelná. Nesla kamennou masku, a i socha by v tu chvíli měla v obličeji vepsaných víc emocí než on ten večer. Ruce měl založené za hlavou, jeho hrudník se zvedal v pomalém rytmu, ale tušil jsem, že všechen ten klid není to, co cítí. Uzavřel se přede mnou, já nevěděl proč, a k tomu jsem netušil, co mám dělat. Jen jsem stál u dveří, moje nohy odmítali jít dál a jazyk, jako by se mi zauzloval, a ne a ne spolupracovat. Tep se mi rapidně zvýšil, ale tentokrát to nebylo nic příjemného, vůbec ne, tohle byl následek strachu, který mě začal v té chvíli ovládat.
„Co se stalo?" zeptal jsem se přiškrceně, i když jsem nevěděl, jestli odpověď znát chci.
Prudce na mě otočil hlavu, probodl mě pronikavým pohledem, pod kterým jsem se měl chuť nepříjemně ošít. Na takovéhle pohledy jsem byl zvyklý, protože mě jimi častovali všichni a vesměs pořád, ale jantarové oči, ve kterých byl vepsaný vztek smíchaný se smutkem, mi dal zabrat, abych srabácky nesklonil hlavu, či neuhnul pohledem.
Byl ticho a u toho mě propaloval pohledem než bezbarvým hlasem, s žádnou známkou jakékoliv emoce, řekl: „Na to musíš přijít sám.", načež se vrátil pohledem zpátky ke stropu, protože asi stál za víc než pohled na mě.
Samozřejmě jsem mlčel. Co jsem měl do háje na tohle říct? Odmítal se mnou mluvit, takže jakýkoliv fyzický kontakt nepřipadal v úvahu, a to jsem ho měl takovou chuť... políbit? Obejmout? Asi oboje.
Proto jsem si radši jen zničeně povzdechl a se smutkem v očích, který by se dal přirovnat k pohledu opuštěného štěňátka, zašeptal: „Dobrou, Laise..."
