Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Ahojky! Konečně jsem se dostala za počítač! Dneska jsem s mladším bráškou běžela sprinty v dešti v šatech k příbuzným, kde jsme byli na pouti, takže jsem málem umrzla, snad z toho nebude rýma, haha.... V médiích máte písničku (nebo spíš jen cover), který jsem poslouchala při psaní téhle kapitolky... Možná ji poslouchala i spoluautorka, protože jsem chtěla, aby se to neslo v podobném duchu... No nevím. Dnešní kapitola je... Trochu zvláštní. Někoho možná naštve, někoho ne, tak prosím o názor (protože mě štvala neskutečně moc).
| 1 931 slov
Mějte pěkný den! Snad si užijete čtení! Vaše Pisatelky! ;*
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Laise Nemůžu spát. V boku mě nepříjemně bodá, ale je to o mnoho lepší jak včera. Avšak to není jediný důvod, proč nemohu spát. Důvodem je taktéž jedna osoba. Pořád a ta jedna stejná. Možná bych o tom ani tolik nepřemýšlel, ale asi před deseti minutami jsem si všiml, jak se vypařil. Jednoduše počkal až ostatní usnou a odešel pryč. Nebo taktéž nemohl spát? Nevím, ale jednoduše mi to nedá spát a musím přemýšlet, kam šel. Proč šel sám.
Není to snad jasné? Chce být sám, ale to tě mohlo napadnout, ne snad?
Ale stejně se potichu zvednu, pro jistotu si vezmu pás s pochvou a mečem kolem boků, a zamířím si to směrem, kudy šel Herondale.
Kolem mě je tma, pouze sem tam se mezi větvemi stromů prodere jasné měsíční světlo, které nedovoluje temnotě, aby pohltila všechno okolí, a tím uvedla krajinu to nicoty. Přesně tak se cítím. Ztraceně a jenom pár nitek mě nutí jít dál. Hlavně nyní. Ani nevím, proč jsem se vydal sem. Za ním. Strach? Starost? Zvědavost? Co z toho je to pravé? Nedokážu si odpovědět.
Kolem se ozývá jenom šumění trávy, křupání větviček, jak vylézají noční zvířata, avšak to je jaksi v pozadí. Přede mnou se totiž začnou stromy rozestupovat a odhalí tak malý plac, který v tuhle chvíli vypadá, jako by byl utkaný z lesklé stříbřité nitě. A opakem této světlé krásy je vysoký štít skály, v němž je trhlina. Široká minimálně na dva lokty.
V tu chvíli úplně zapomenu na nějaké zmatené pocity. Je tady aura jistoty. Podivného kouzla, klidu. Nejde být tady naštvaný či zmatený. Jde tady být... Svůj.
Svěsím ramena a s fascinovaným výrazem se rozejdu ke štěrbině. Sem Einar mířil? Na tohle místo?
Z boku přistupuji ke skále a porozhlížím se okouzleně kolem. Vypadá to zde jako z jiného světa.
Natáhnu levou paži a dotknu se chladného kamene, který ve světle luny září jako bílý mramor. Takovýhle vjem jsem nikdy neviděl. Ani na poušti. Je to krásné.
