Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Tak, přináším další díl! V košíku od bonbónů, chce je někdo? Hm? Ne? Tak nic. Dnes k tomu nemám ani co napsat... Prostě... Si užijte čtení! (mně tady vypadly oči)
| 2 450 slov
Za každý koment i vote budeme rády! Mějte pěkný den! Vaše Pisatelky! ;*
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Einar Říkejte mi trvdohlavče, blbče, blázne, cokoliv, ale jdu znovu hledat Keeneho. Je mi jedno, že je pozdní odpoledne, že nemám dostatek sil, že mi třeští hlava a je složité myslet, vezmu koně od někoho z našich lidí a vyrazím.
Naši jsou u náčelníka, takže s největší pravděpodobností tam budou mít poblíž koně, a ty už snad budu zvládat. Ne jako toho pouštního zmetka, který se nejdřív zdál krotký jako beránek, a pak mě ve chvíli, kdy jsem to nečekal, shodil. Dokonce i zvířata se tady chovají zákeřně a podle.
Teď však přichází ten těžký úkol. Vstát z lehátka. Jediné štěstí, co mám, je, že Nama, Narmer a ta dívka jsou někde v trapu a nechali mě tady o samotě. Narmerovi mohlo dojít, že se o to znovu pokusím, ale asi není tak chytrý, jak jsem si myslel.
S bolestným syknutím a nadávkou se zvednu do sedu a už zkušeně vyjdu z malého domku, kde se rozhlédnu kolem sebe. Další nevýhoda mé výpravy, nemám nejmenší tušení, kde by se mohl nacházet dům kmenového náčelníka. Taky by tady mohli rozdávat mapy, určitě by potom měli větší návštěvnost...
Domky tu mají zajímavé. Postavené z hlíny, ploché. U nás máme hezčí. Nějaký ten domek má i přistavěný plátěný přístřešek, ale to už je luxus, který se asi nemůžou dovolit všichni. Všude kolem je plno prachu, který dráždí můj nos, proto mám tendenci stále kýchat. Sluce mi pere do zad, takže mi je neskutečné vedro, a na mé náladě to nepřidává, ale odhodlání mám stále stejné. Najít Keeneho.
Lidi tady jsou až nepříjemně podobní Narmerovi, a to se mi doopravdy nelíbí. Všichni tady mají karamelovou pleť, jsou menší než já, mluví tou svou hatmatilkou a divně na mě zírají. Jedna malá holčička, můžou jí být tak čtyři, se dokonce i zastaví a obdivně na mě hledí. Její hnědá očička jsou rozšířené údivem, vlásky má spletené do dvou rozcuchaných copánků a pusu má vytvarovanou do udiveného o. Musím se nad tím pousmát. Vsadím se, že ještě nikdy neviděla někoho s tak světlou pletí, a tak rozdílného.
Jen na ni mrknu, než se rozejdu dál pustými uličkami.
Chvíli ještě procházím vesnicí, ignoruju pohledy místních, než dojdu na kraj vesnice, který přechází v malou oázu. Malé děti se čvachtají v malém jezeře obklopeným jedinou zelení, co tady je. Světlé stany jsou rozmístěny všude po okolí, a já si nedokážu přestavit, že by v nich vážně někdo přenocovával.
