Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Ahojky! S nedělním předvečerem i trochu čtení! Předem se omlouvám za chyby!
Užijte si čtení! Za každý komentář i vote budeme rády!
Mějte pěkný den!
Vaše Pisatelky! (měla jsem v plánu napsat jenom Steff, ale stále jsem si za ní nedošla pro podepsaný souhlas, že v takovýchto chvílích mohu mluvit/psát i za ni)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Einar Od včerejška se toho změnilo nesmírně moc. Za prvé, bolí mě hlava. To se vlastně ale nezměnilo, to je pořád stejné.
Tak jinak, změnil se můj postoj k Laiovi. Stále mě vytáčí, ale je to jiné. Není to takové to vytáčení, kdy máš tomu druhému chuť vrazit pěstí, tohle je spíš kočkování. Provokování, které není myšleno zle a je naopak vzrušující. Z uštěpačných slov se stalo příjemné handrkování, a to jenom díky jeho chybnému kroku. Myslel si, že spím a jeho slova neslyším. Vlastně jsem spal, ale zvuk zavrzání dveří mě probudil. Lehký spánek, za který teď děkuju všem bohům, co existují i neexistují.
Narmerova slova jsem samozřejmě nechápal. Byl jsem rozespalý, a tak napůl jsem ještě spal, ale slovo 'pitomec' probudilo všechny mé smysly hned. Vždy jsem věděl, že ho přitahuju, přece jen, ten večer, kdy jsme se na sebe vrhli se mi ještě občas promítne do snu, nebo se mi vybaví jako vzpomínka ve chvílích, kdy bloudím ve své hlavě, ale že ho štve, jak se k sobě chováme byla novinka. Ano, oba jsme se chovali jako pitomci. Vrčeli jsme na sebe úplně zbytečně, proto jsem se rozhodl se přestat chovat jako idiot. Podle mě to byl velice chytrý krok, za který bych se měl poplácat po zádech, protože ten vztah, který máme teď mezi sebou je... Zvláštní.
Moje malá nedůvěřivá část ráno čekala, že až se s Narmerem znovu potkám, všechno bude při starém. Jeho starostlivá část, kterou se snažil tolik skrýt, bude pryč a Lai, kterého jsem mohl provokovat bez toho, aby měl myšlenky na moji smrt, se promění znovu v toho stejného necitlivého hajzla, jako v poušti. Tuhle změnu bych asi nedal, protože teď to je on, v kom budu hledat oporu, když už tady nemám... Svého přítele. Jeho smrt bych taky nedokázal přejít, kdyby tady nebyl Lai, i když jeho slova, že se tvářím jako ubožák, mě rozčílila. Měl jsem právo být smutný, a s tímhle s ním prostě nesouhlasím. Ano, choval jsem se jako tělo bez duše a nebyl jsem to já. On se však ani nesnažil mi pomoct...
Ale i tak vděčím jemu, že mě dokázal zbavit myšlenek na Keeneho mrtvého tělo, - i když až o pár hodin později -, a dal mi tam neodbytnou vzpomínku na to, jak se lehce otřel svými horkými rty o mé. Rozdíl v těchto vzpomínkách je, že na tu druhou vzpomínám rád a při ní se musím usmát.
Teď však kráčím na snídani s jeho rodinou a moje sebevědomí, které bylo ráno ještě úplně v pořádku, je teď tak nízko, že se skoro stydím. Ale jen skoro. A za tohle všechno může jenom ta blbá cizí řeč! Je tak hrozné se chovat hrdě a uctivě, když víš, že se o tobě všichni baví! Jejich "nenápadné" pohledy, a Narmerovy omluvné oči, kterýma se na mě vždy podívá, rozčiluje každičký nerv v mém těle. Nejhorší však je, že musím držet jazyk za zuby a chovat se slušně. Laiova sestra mě však pobavila. Je otravná, ukecaná, ale je na ní něco příjemného, co mě nutí hrát s ní její hru.
