Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Einar „Řekneš mi už konečně, co se ti včera stalo?" zeptá se zvídavým hlasem asi už po sté Keene, ale já jeho odpověď jako doposud ignoruji, a jen dál šlapu po boku svého hnědáka, ztracen ve svých myšlenkách.
To, co se včera stalo bylo, bylo... Jsem z toho v prdeli. Ty vole, vždyť jsem mohl zemřít, kdyby mě nezachránil on!
Chci se z tohohle mimo stavu dostat co nejdříve, ale nevím jak. Jako by všechno kolem mě bylo ztlumené, hlasy kolem mě šly skrz mě a zoufalost, která mě pomalu začíná ovládat mě ničí. Jsem na živu, a tím by to mělo končit, ale... Není to tak. Chci být v pořádku, chci to hodit za hlavu, ale nějakým zkurveným způsobem to nejde, a stále na ten moment, kdy jsem vysel, musím myslet.
Zoufalství a beznaděje. Dvě emoce, které mě včera pohltili a odmítli mě pustit ze svých hnusných pařátů. Nikdy jsem se necítil tak moc bezmocně, jako právě v tu chvíli, kdy jsem hleděl do jantarových očí člověku, který mohl jedním jediným pohybem skoncovat můj život. Zachvacovala mě v tu chvíli panika. Obrovský strach, který mi nedovoloval jeho slova brát jako něco důležitého. Slovo 'Prosím' pro mě v tu chvíli nemělo žádnou váhu.
Nevím, co si myslel on, ale já jediné, na co jsem myslel bylo, že nechci zemřít.
I tak mě pohled do jeho očí zlomil a koukat se na něho pro mě už nebude nikdy stejné. Nestydím se za své slzy, které mi tekly i poté, co jsem měl pevnou zem pod nohama, spíše ho uvidím jako jiného člověka. Zase.
Za tu dobu jsem na něho tolikrát změnil názor, a už tolikrát jsem ho viděl jako někoho jiného, že není žádná možnost vytvořil si o něm jakýkoliv obrázek, protože mě stejně jako pokaždé vyvede z omylu. Nevím, jak o něm mám přemýšlet, nevím, jak se k němu mám stavět, nevím vůbec nic. Chci ho dostat ze své hlavy, ale jsem si jist, že jeho se už nikdy nezbavím, protože pocity, které ve mně dokáže vyvolat jsou prostě na hovno. Strach, bezmoc, oporu, vděčnost, nenávist... Je toho až moc.
Smazal bych jeho i ty pocity z povrchu zemského, ale mám pocit, že takové úlevy mi dopřáno nebude.
Keene vedle mě si unaveně povzdechne, než do mě drkne a já sebou lehce škubnu. Vážně bych už probudit, protože tohle jednoduše nejsem já.
„Vážně, co s tebou je?" Jeho tón hlasu je jiný než jeho předešlé otázky. Jsou v něm slyšet obavy, proto se na něho konečně s mírným úsměvem otočím, protože mě jeho starost potěší.
