Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Omlouvám se všem! (Ale stejně si myslím, že jste si ani nevzpomněli, že jsem měla včera vydat další kapitolu...) Nebudu psát nějaké odůvodnění, protože to není potřeba. prostě jsem byla moc líná zasednout za počítač, pak se mi to vypařilo z hlavy a uvědomila jsem si to až dnes (dneska je super den, máme doma salám! Máme oslavu a já se tady patlám s opravou...)
| 3 373 slov
Užijte si čtení! Za každý koment i vote budeme rády! Mějte pěkný zbytek dne! Vaše Pisatelky! ;*
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Laise Probere mě neskutečné sucho v krku a pálení levé tváře, přes níž přejíždí něco vlhkého. Nemusím ani otevírat oči, abych věděl, že je to můj jediný věrný přítel. Jakoby z dálky slyším tiché hlasy, ale nechce se mi otevřít oči. Nedokážu je otevřít. Protože bych se vlastně ujistil o tom, kolik mužů jsme ztratili. A hlavně Einara.
Einar! Projede mi hlavou jeho jméno a já se prudce nadechnu, až mě vzduch štípe v plicích. Musím ho najít!
Otevřu ztěžklá víčka, která jsou částečně zalepená pískem, ale to neřeším. Odvrátím hlavu od svého koně, který radostně zafrká, a pomalu se zvednu, abych mohl dojít k siru Pierrsovi, který ostražitě sleduje skuhrající vojáky a jeden z dalších se stará o krále, který vypadá vysíleně. Ale to mě nezajímá.
Dojdu k němu, a když se na mě zadívá, oznámím mu: „Šest mil směrem na jihozápad je naše osada. Do dvou hodin, byste tam měli dorazit." Z krku si sundám jantarový přívěsek a podám mu ho. Je pro mě velmi cenný, ale kdyby neměli nějaký důkaz, že přichází se mnou, mohli by je jednoduše zabít, což by po vysilující noci nebylo nijak těžké.
Sir Pierrs se na mě překvapeně podívá. „Ty s námi nepojedeš, kadete?" Páni, takže i jeho se dá vyvést z míry. Zavrtím nad tím hlavou, ale tuhle poznámku si nechám pro sebe, teď mám na starosti něco důležitějšího.
„Ne. Něco jsem ztratil. Něco moc cenného. Vrátím se navečer."
Sir se zamračí, jelikož ano, mé chování je celkem drzé, ale poté však vezme v potaz, že to já jsem je vlastně zachránil před bouří, a tak přikývne.
Nemám náladu na nic, takže už ani ten pitomý úsměv nedokážu nasadit. Rychle se otočím a dojdu ke konci trhliny. Duny v dáli se přesunuly a na zemi ve vádí přibyla další vrstva písku. Vezmu si vak s vodou a trochu se napiji. Nejdříve smočím suché rty a poté si teprve dopřeji pár doušků vody. Zbytek si musím nechat na něco jiného. Nebo spíš pro někoho jiného.
Chytím Sidiána za uzdu, a bez ohlédnutí vyjdeme ven, kde začíná svítat a zima přechází v teplo.
Snažím se jít rychle, ale nejde to. Jsem stále zesláblý z noci. Jenomže něco tak nicotného mi nezabrání jít dál.
