Labyrinty srdcí představují bludiště pocitů, s nimiž se musejí hlavní postavy vypořádat.
Děj začíná v Ilerialu na kadetské akademii, kam chodí i Einar, bratr Arneho, kde také vyvede jednu hloupost, kvůli které je přiřazen do jiné jednotky, kam chod...
Brečím. Ne, brečela jsem. Teď už ne. Uh, ani nevíte, jak jsem se nad touhle kapitolou při opravování rozplývala! No, sice tam bylo chyb hrozně, protože pokud píšu podobné scény, tak většinou ani na gramatiku a pravopis moc nedám... Což napovídá, že je to tak trochu 15+ (teď ta ironie, že jsem svoje první 15+ psala, když mi bylo čtrnáct...)
| 3 459 slov
Užijte si čtení! <3 Mějte pěkný den! (večer, jsem grogy, ale tahle kapča chce takovou večerní atmosféru...) Za každý komentář budeme rády! (i za každý vote, samozřejmě) Vaše Pisatelky! ;* (a za to obří srdíčko <3)
Einar--_Steff_- Laise-MiriaPol (Jsem přemýšlela o změně jména, ale zase... By mi přišlo divný se přejmenovat...)
Omlouvám se za případné chyby!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Einar Čekal jsem, že se se mnou Laise nebude bavit, věděl jsem to, ale netušil jsem, že to bude až takhle hrozné. Když tady není Keene... nemám s kým prohodit kloudné slovo. Chybí mi. A to ještě nepřišla ta těžší část. Ta, kdy tohle všechno budu oznamovat jeho rodině. Myšlenky na něho se mi nějak podařily vytěsnit, za což jsem nesmírně rád. Bolest, kterou jsem cítil v den, kdy jsem ho našel, jsem taktéž zakopal někam hluboko do mé mysli, ale všechno tohle se vrátí, až uvidím jeho rodinu. Jsem si tím jistý.
Není tady nikdo, komu bych mohl aspoň trochu věřit a Narmera nepočítám, protože se se mnou odmítá bavit. Jsme na cestě tři dny, dneska ráno jsme vkročili do hor, a ještě před polednem jsme měli krátkou zastávku. Tam mě poprvé napadlo, čím si udobřit Narmera. Nevěděl jsem to až do chvíle, kdy jsem si u jednoho z kadetů všiml jednoduchého náhrdelníku, který mu vysel na krku a v tu chvíli jsem si řekl, že zapojím všechny své umy a vytvořím něco podobného.
Byl to hloupý nápad. Blbější a náročnější úkol jsem si vymyslet fakt nemohl, a to to v mé hlavě znělo tak jednoduše!
Najít malý špalek dřeva, tak akorát do ruky, půjčit si od někoho nožík, vyřezat tvar srdce, přivázat na kožený řemínek a hotovo. Jednoduchý jako někomu vrazit. Huh, to jsem se ale šeredně mýlil.
Najít vhodný kus dřeva mi zabralo celý čas, co jsme měli pauzu, to byl první problém. Chodil jsem po lese, a jako magor hledal dřevo, které bych na to mohl použít.
Pak jsem obcházel kadety, jestli nemají na půjčení malý nožík, který mi nakonec velice neochotně dal Graham, za což se ode mě vysloužil plusové bodíky a malý úsměv.
A nakonec shánění koženého řemínku, který mi nakonec dal tady Graham, i když netuším, proč něco takového nosí ve svém batohu. Asi k chování k němu budu muset přece jen přehodnotit...
Ruční práce nejsou moje silná stránka, to jsem věděl vždycky, ale že jsem v tom až tak špatný? Bože, nikdy jsem o sobě neřekl, že jsem v něčem hrozný, ale tady to prostě říct musím: Jsem marný. Marný na jakékoliv ruční práce.
