Labyrinty srdcí

Rozhovor (BONUS)

Einar--_Steff_-

„A teď vysvětluj," zavrčím nepříčetně na svého bratra, který mi odhodlaně bez jakékoliv známky strachu zírá do očí. Lai měl pravdu, nemám být na něho co naštvaný, ale jsem.

Stojíme naproti sobě jako dva vrčící psy, po sobě mají každou chvíli vystartovat, avšak ani jeden se k tomu nemá. Většina psů jenom vrčí, ale nekouše a přesně tenhle případ je i u nás dvou. Jen na sebe štěkáme, ale já ani on by toho druhého nikdy nepraštil... Teda pokud by to nebylo v rámci "hry". Jako malí jsme se totiž prali pořád. Nebo spíš, já ho štval tak dlouho, dokud to on nevydržel a vyjel po mě. Nebylo moc dní, kdy mě přepral, přece jen, tři roky a pár kilo navíc jde znát. Avšak teď? Jasně, vyhrál bych, ale aspoň bych se třeba zapotil.

„Nemám ti co vysvětlovat," zasyčí nazpátek s rukama založenýma na hrudi, bradou pyšně zdviženou, avšak jeho oči, jeho oči mi říkají své.

„Nedělej ze mě debila, vím, co jsem viděl. Kdo byl ten kluk?" optám se... o něco milejším hlasem? Sám jsem překvapen tónem, který jsem sám od sebe nasadil, bez toho abych tomu mohl zabránit.

Nechci to vědět proto, že mu to chci zatrhnout, od toho tady nejsem. On je tady ten, co pobral víc chytrosti, takže není snad tak hloupý, aby si vybral nějakého kreténa, spíše... potřebuju to vědět.

„No ták, Arne. Když mi řekneš, kdo to je, povím ti zase já o tom krasavci, kterého si viděl se mnou," brouknu hravě, snažíc se navodit přátelskou atmosférou. Nepříjemným vrčením z něho nic nedostanu, to už jsem zjistil, když pár let zpátky sousedovi omylem vypustil celé stádo koní. Přišel domů, a každý prostě musel poznat, že se něco stalo. Nejdříve jsem se to z něho pokusil dostat tou zlou cestou, a až pak tou dobrou, díky které mi to řekl. Jo, vím, vím, každý to dělá přesně obráceně, ale já přece nejsem každý, že?

Bojuje sám se sebou. Je nejistý, nervózní a nevěří mi, co se ale divím že...

„To se za to tolik stydíš, že to neřekneš ani svému bráchovi?"

Provokativní tón, který jsem nasadil, nemohl být snad horší nápad, protože Arne se na mě zadívá lítostivýma očima, které vypadají, že brzo vypustí pár slz. Tohle vypadá špatně. Jestli se mi tady rozbrečí...

Dřív, než se mi tady stihne zhroutit, se unaveným povzdechem zeptám: „Zajímá tě vůbec, jak jsem se dal dohromady s Laiem?"

Arne zbystří. Jako by během vteřiny zapomněl, že mu bylo do pláče, se na mě zadívá zvídavým pohledem, říkající jedno velké ano. Samozřejmě že ho to zajímá, pravděpodobně mu to hraje v hlavě od doby, kdy nás (nebo snad my je?) načapal na romantické procházce, pod nočním nebem.

Sednu si na svou postel, protože převyprávět celý příběh? Jo, bude to na dlouho. Nemám však v plánu cokoliv vynechat, když už si máme mi dva důvěřovat....

„Lai, muž, kterého si viděl včera se mnou, je jižan, a jakožto jeden z nejlepších mužů v jejich kmeni byl poslán k nám jako obchodní vyslanec. Byl to hrozný hajzl." Při vzpomínce na naše první roztržky jsem se znechuceně zašklebil, protože to jeho chování? Blah.

„Tys ho nesnášel?" optá se Arne nechápavě, na což se jen zachechtám.

„Já ho nenáviděl," odpovím s úsměvem, protože bráchův výraz je prostě skvělý. Nic nechápe, což se ani nedivím.

„Tak jak jste se teda dali dohromady?"

„Je to dlouhá historka... Vážně ji potřebuješ znát? Nestačí ti vědět, že mám taky milence?" prohodím s nezájmem. Štvát ho je prostě to nejlepší, co může existovat.

Brácha rozčíleně svraští obočí, než skoro až zakňučí: „Einare, neotravuj a vyprávěj!"

A tak začnu povídat. Začal samozřejmě u prvního dne, kdy mě přeřadili k Pierrsovi, a kde jsme první den šli na onu jednodenní výpravu, kde nás spárovali a on pro mé neštěstí vyhrál. Jak žral Lai brouky a já o něm prohlašoval že je prase. Nejspíše jsme to měli v rodině, protože i Arne se u toho zhnuseně šklebil a nechápal, jak něco takového mohl jíst. Nojo, rodina se nezapře. Pak jsem mu pověděl o kuchyni, polévce a Keenovi, kterého jsem zmínil jen okrajově.

Následně přišla na řadu výprava. Hospoda, řeka, kde jsem si uvědomil, že mě přitahuje, a pád. U části, kdy jsem říkal, že mi zachránil život, Arne kulil oči. Přišel otázky typu: Proč mě zachránil, a mě nenapadlo nic lepšího než: „Protože jsem se mu líbil, a kdyby mě nechal umřít, neměl by na koho po celou výpravu zírat." Brácha po mě hodil otrávený pohled a já se zasmáním pokračoval. Událost u skály jsem moc nerozebíral, protože bych se cítil jenom trapně. Stačilo říct, že jsme se na sebe vrhli a já to v pravou chvíli zastavil.

Pak přišla poušť, bouřka a následné probuzení u Namy. Tam jsem jen krátce rozebral, že mi už podruhé zachránil život, a že jsem se tvrdohlavě vydal hledat Keena. Následně jsem vyprávěl, jak vpadl do domu Namy celý od krve a mi mu jen tak tak zachránili život. Poté jsem mu převyprávěl s historku, kterou nazývám ‚miluju tě', přičemž naopak o mě bratr prohlásil že jsem ‚vymaštěný kretén'. Hezké, ne? Nakonec jsem mu řekl o cestě zpátky a u události u skály číslem 2 jsem radši vynechal velice hezké usmiřování.

Poté, co dovyprávím, nastane ticho. Ticho, ve kterém se touláme ve své hlavě, než ho přeruší, pro mě nesrozumitelná slova.

„Vai. Maximilian Vai Luca První."

Proč mi Arne říká jméno prince? Nechápavě se na něho zadívám netušíc, co tím myslí.

„O-on... on je můj m-milenec," vykoktá můj bratr, a mě polije šok. Co to do háje mele?

„S-Seznámili jsme se ještě dřív, než kdokoliv věděl, že je druhorozeným princem. Nikdo o našem vztahu neví. Einare, nesmíš to nikomu říct!" zadívá se na mě prosícíma očima, plnýma strachu. Nechápu to. Můj malý bráška že má za milence... prince?

„Einare prosím," zoufalství v jeho hlase mi řekne, že mi asi nekecá. Proč by si taky vymýšlel takovou blbost, že...

„Pokud mi řekneš, jak se to stalo, tak ne," zamumlám omámeně, stále nevěříc jeho slovům.

A tak teď naopak vyprávěl on. Řekl mi vše. Od seznámení, přes zjištění, že Vai je vlastně princ, až po domluvu mezi princem a princeznou.

Řeknu vám, takový šok jsem už dlouho nezažil. Ale nakonec jsem si to nějak srovnal v hlavě. Ne úplně, ale aspoň nějak. A taky jsem mu slíbil, že budu mlčet.

Tím to také skončilo. Po tom, co jsem zapřísahal, že ode mě se to nedozví ani živá duše jsme si šli každý po svých. Nemohl jsem čekat, že hned přijde bratrské objetí přece jen, před výpravou jsme si stěží popřáli dobré ráno, ale teď...Teď by to se to však mohlo změnit. Snad... snad bychom si mohli víc důvěřovat, protože to, co jsme si ten večer řekli nás prostě muselo sblížit ať chceme nebo ne.