Chlapec se sedmikráskou

2.

Týden kupodivu utekl velmi rychle. Je zase odpoledka. Na našem obvyklém místě již čeká, tentokrát chlapec. Sleduje cosi v telefonu. Sem tam něco nakliká na obrazovce. A už zpoza rohu vychází dívčina. Na tváři má jakýsi nepopsatelný výraz. Takový...nijaký. Jakoby ji najednou všechny nálady opustily. Bez duše, bez nějaké reakce míří ke svému kamarádovi. Dojde k němu. Kluk samozřejmě hned uklidí telefon, stejnak už mu přišla společnost. Podívá se na ni trošku zvláštním způsobem. Jakoby nebyl moc rád, že dívka nevykazuje žádné emoce. „Děje se něco?" optá se jí. Ona dál zarytě mlčí. Podívá se na své špičky bot a zase zpátky na jejího kamaráda. Až po chvíli odpoví. „Jo, v pohodě." pokrčí rameny. „Jen nějak nemám na nic náladu, to je dobrý." dopoví a povzdychne si. Opravdu to tak vypadá. Pravděpodobně je chlapec rád, že se nestalo něco tragického. On se na chvilku zamyslí. „Pamatuješ, jak jsme byli na tý exkurzi a jeli tím autobusem? To byla legrace!" Jí se najednou na tváři zacukají koutky a vykreslí pousmání Oči se jí zalesknou. „Ano, vzpomínám si. A jak jsme pak dělali blbosti v tom obchodním centru. Chodili jsme sem a tam a smáli se." Chvilku to vypadá beznadějně, ale naštěstí se zasměje. Kluk pokračuje: „Nebo jak jsme si v tom Mekáči objednávali jídlo dohromady a nemohli jsme se dopočítat, jak to máme nakombinovat s tou tvoji stravenkou. Nakonec to za nás dva musel počítat ten brigádník." A během chvíle se už smějí oba, z plných plic. Asi vypadají z dálky a v očích ostatních jako dva staří blázni. Popravdě by si toho nevšimli. Ani kdyby ostatní si na ně ukazovali. Bylo jim to aktuálně jedno. V tomto jejich malém vesmíru existují jen oni dva. A vzpomínky, vtipy, které pochopí jen oni. No jo, ne nadarmo se říká, že smích léčí. I tentokrát se to potvrdilo...

Zase ten samý smích jako dříve. Vzpomínají na krásné časy. Na časy, kdy si společně povídali a nikdo se na ně nedíval. Nikdo si o nich nemumlal. Teď je však jiná doba. Všichni jejich spolužáci řeší první lásky a crushe. To je možná důvod, proč si lidi okolo naší dvojice myslí to, co si myslí. Vše je zase při starém. A to je na mysli všechno. Zase zvoní. Musí jít na odpolední vyučování. Mají naštěstí pár minut na to aby došli do školy a připravili na hodinu.Vzdělání nepočká. Proto jsou asi rádi, že se můžou společně dosmát, rozloučit se a zase každý žít chvíli sám za sebe. Už to asi tak bude.

Můžeme jen doufat, že na tu hodinu nepřijdou pozdě. Přeci jen, to by nechtěl nikdo z nás...